Jak jsem ve zlatém chrámu mluvila s kamennou hlavou

Ve  snu jsem se ocitla v jednoduše vybaveném chrámu, zalitém světlem. Podlaha i zdi měly zlato okrovou barvu, v pozadí tři menší románské sloupy. Kamenné plastiky hlavy jsem se zeptala na cestu a ona mi odpověděla.

Oživlá plastika hlavy mi připomněla některé mé oblíbené filmy. Kdy se hmota nejdřív tváří nehnutě, ale není. V pravou chvíli ožije. Možná mentální silou člověka? Nebo prostě nic není tak, jak to vypadá?

V takovém snu se může protnout mnohé, pamatovat si to vše, tak vytvářím úžasné surrealistické filmy.

V tom klášteře byli také dva mniši, kteří na kolenou čistili podlahu. Vaječnými žloutky. Řekla jsem si, že jim pomůžu a přiklekla jsem k zemi. Podlaha se krásně leskla, jednolitá plocha bez kazů.

Mezitím doma jsem jinou jednolitou plochu pokrývala enkaustickou barvou. Dála jsem tak tvar a stálost zvláštních světům. To je taková má občasná záliba. Něco tvořit. Poslouchám třeba v rádiu povídání kastelána hradu Karlštejn, a v tu chvíli vyberu z barev fialovou, modrou, červenou a zlatou, kterou měli v oblibě středověcí mistři.

 Možná si ale v obrázku najdete třeba zlatého kraba (nahoře) nebo jiné tvory. Čistě racionálně - naše oko se snaží najít tvar, který zná, a to potom i vidí.

Kdopak se to zvědavě dívá, co se nám to tu děje? Paní v modrém...

K tomu si teď pouštím docela tajemnou hudbu a je mi dobře. Tak zas někdy na slyšenou.