Jak jsem se našla v galerii

Tady v bývalých Sudetech jsme každý odjinud. Specifický kraj. Snažíme se jej proměnit v místo, kde se dá dobře žít. Jednou z možností je náš osobní vztah k umění, které zároveň vnášíme do veřejného prostoru.

Již v dětství mě přitahovaly obrazy našich i světových malířů, které jsem znala z monografií umění. Ty kupovala moje máma, povoláním "jen" domácí dělnice bižuterie. Táta byl technik na šachtě a zároveň nadšený filatelista.

Vidím to jako dnes, táta s lupou bedlivě prohlíží poštovní známky, které vkládá do sbírkových alb. Někdy jsem mohla i asistovat, třeba při přípravě výstav v pobočce České spořitelny, kde měli místní filatelisté svůj výstavní prostor. Dopisnice se známkami a razítky, různé série poštovních známek, aršíky, samá krásná grafická práce. Chodívali jsme také na burzy, kde se obchodovalo se vším možným. Dodnes se filatelisté scházejí a vyměňují si jednotlivé kousky ze svých sbírek. Je to taková jejich sběratelská vášeň. Rádi se obklopujeme krásou a vytváříme řád.

Moje máma občas i koupila nějaký obraz nebo grafický list, i když s tátou nikdy neměli peněz nazbyt. Táta s mámou vychovali čtyři děti, žili jsme v panelákové družstevním bytě v Chomutově a měli i starý dům v Krušných horách, kam se o víkendech jezdilo zahradničit a žít postaru. Jak oba pamatovali ze svých původních domovů. Tady v Sudetech jsme totiž všichni odjinud. Máma z Jizerských hor, táta z Vysočiny. Tak o víkendech utíkali do Krušných hor, kde táta štípal dřevo a máma opravovala starý nábytek a zdobila zdi. Domov, řemeslná práce a umění. Mám to tak spojené.

Proto není divu, že jsem nakonec zakotvila v jedné městské galerii, kde se snažím přitáhnout lidi k tomu, aby si „našli čas“, a nechali na sebe mluvit umění. Mnohdy jsem tu sama, lidé mají „důležitější věci“ na práci, třeba musejí vydělávat peníze. Moji rodiče uměli obojí, pracovat pro obživu, vychovávat děti, i užít si krásu. Dnešní umění ovšem není vždy krásné, v tom se doba poněkud změnila. Moderní umělci všelijak experimentují bez ohledu na diváka. A proto se mnozí lidé dnešním galeriím vyhýbají. Nejsou si jisti, co je zde čeká. Anebo jim chybí ten „čas“ či prostě nemají zájem.

Stále je tu naštěstí starší generace, která považuje návštěvu galerii za malý svátek. Lidé se hezky se obléknou, naladí a vyrazí, podobně jako třeba na koncert. Přijdou na vernisáž, kde se vždy dozvědí i něco zajímavého o vystavujícím autorovi, poslechnou si hudbu v podání pěveckého sboru či muzikanta s kytarou. Galeristé se snaží umění hudební a výtvarné spojit, podpořit hudbou to, co se snaží malíř, grafik či fotograf vyjádřit obrazem. A pak nastává chvíle, kdy si lidé prostě povídají o tom, o čem zrovna chtějí. Se skleničkou vína v ruce a v uvolněné atmosféře. Potkají se známí a jsou za to rádi. Ono těch veřejných prostor, kde se setkávat, až tolik není. Dnes jsou to nejčastěji různé ty super a hobby markety, kde projíždíme s vozíky, a prohlížíme si zboží. Zboží, které brzy poté spotřebujeme, ale umění je přeci něco jiného. Může promlouvat přímo k naší duši. Připomínat nám něco krásného, co nás uklidňuje nebo i vzrušuje. Krajinu mládí, krásu ženy, nevyslovená tajemství. A o tom všem se budu snažit tady vyprávět, o všech těch tajemstvích spojených s uměním. O tom, co jsem s uměním prožila a stále prožívám.

Třeba se pak někdo z dosud až tak nedotčených „chytne“ a ten čas si najde. A přijde se podívat osobně do onoho až magického prostoru, kterému říkáme galerie výtvarného umění. A odnese si odsud cosi zvláštního. Nějaký pocit třeba. Nějaký otisk. Dotkne se ho příběh, který vlastně také zná. A málem jej zapomněl.