Intimní identita iniciativní ireportérky

Aneb snaha o inteligentní introspekci a poté integraci pojmů z oblasti psychologie, aneb zkouška se blíží a biflování mě nebaví. Tak si to dejme třeba takto. S panem Piagetem, Eriksonem a Kohlbergem společně.

Miluju sobotní rána, kdy se sama za sebe rozhoduju, co budu dělat a jak, či co určitě dělat nebudu... co počká na jindy. Dnes mám v plánu učení se psychologickým pojmům, ke kterým jsem si nejdřív namalovala myšlenkové mapy. Každý pojem jinou barvou a hezky přiřadit dokola, on to mozek lépe pojme, zaškatulkuje si. Podívejte třeba, jak pan Erikson rozčlenil sociální vývoj jedince. Snaživě jsem si namalovala. Snaživost tedy patří k mladšímu školnímu věku, no však jsem teď studentkou...

A svou identitu už dávno znám, i když nějaké ty pocity nejistoty o svou roli mezi lidmi, to už je opravdu minulost, teď už jsem v generativitě, hmmmm, to je pojem, který slyším sice prvně, ale dospělá už dávno, a blížím se k integraci, což je dospělost pozdní, naturalisticky řečeno stáří. Až nad 60, takže teď ještě ta generativita... opakuju to tu schválně, ať si zapamatuju.

Jako autonomní osoba, s důvěrou v určitý řád věcí... o řádu a zákoně pro změnu mluví pan Kohlberg, další psycholog, který vytvořil určité schéma, podle kterého jedou i dnešní psychologové, či spíš vyučující psychologie... a asi hlavně výzkumníci, kdy mají ten longitudinální přístup... to je divný slovo, že? Longitudinální, raději se ještě podívám do skript, zda mám všechna písmenka správně, když tu zmiňuji metodu vývojové psychologie, kdy jedna zkoumaná skupina osob je sledována několik let, bývá sledována jedna či více proměnných (paměť intelekt)... no jo, taky tady vlastně provádím takový longitudinální průzkum mezi mými čtenáři, co to s nimi udělá, když čtou mé články, to se tedy asi nedozvím, jen občas nějaký ten emočně laděný komentář... Doufám tedy v to, že si tu vzájemně procvičujeme svůj intelekt  a třeba i paměť či postřeh.

Takže moje milá zkoumaná skupino osob čítajících můj blog zdejší, co bych tak dala ještě do placu, snad tu není určitá latence - to značí skrytost, utajenost, neprojevenenost, i když proč ne... vždyť tu máme Freuda a to je přeci základ všeho. Naše libido. Takže si připomeňme, nejdřív jako mimina prožíváme orální stádium, to značí, že pusa je zdrojem slasti, všelijaké tu cumlání... pak přichází stádium anální, kdy dítko je uspokojeno, že dokáže ovládat vylučování, posazeno na nočník, hurááááá udělal jsem bobek... :-)

Po této slasti přichází stadium falické, od 3 do 5 let, tady už je zdrojem slasti genitální oblast, kdy dítě zkoumá své pohlavní orgány. A my mu říkáme, tohle si schovej pod peřinu... pak je chvilku klid, kdy dítě zeujme škola, sexualita se zklidní... říká se tomu latence. Než ovšem přijde poberta, to už jsme se probudili do genitálního stádia, kdy působení libida propuká novou silou... a k tomuto období, které pokračuje do dospělosti patří dosažení pravých erotických vztahů a genitálních projevů. Uff.

Co by na to řekl pan Kohlberg? Ten kategorizoval náš morální vývoj, od předkonvenční úrovně, přes úroveň konvenční až k postkonvenční. Procházíme vývojově sedmi stádii, od toho dětského, kdy naší morálku určují dospělí a to odměnou či trestem, mě se to teda moc nelíbí, když se třeba dětem dávají za odměnu bombóny, radši jim dávám svůj čas, ale prý je to takto vyzkoumané, že malé děti slyší hlavně na odměnu či obavu z trestu. Říká pan Kohlberg. Snaživé dítě se snaží být hodným tvorem, aby získalo pozornost a naší lásku... uff, lásku bychom dětem měli dávat všem dětem bez toho, zda je hodnotíme jako hodné či zlobivé... víte vůbec, co znamená zlobivý? Že se nechová podle NAŠICH představ, jak by se dítě - jako takový ten námi tvarovaný panáček - mělo chovat. Jestlipak není pak problém spíš na naší straně?

Ale to už jsem jinde než u pana Kohlberga, ten uvádí též stádium univerzální etiky - orientace na svědomí, svobodu a spravedlnost. Sem se dostanou už jen někteří jedinci, část lidstva setrvá v předchozím státiu, kdy morálka znamená orientaci na společenskou smlouvu, kdy jedinec podporuje obecně uznávané principy, aby získal uznání. Ne proto, že by měl tyto principy zvnitřněné... proto část občanstva končí v kriminálech, nedojde k onomu přerodu k ušlechtilejšímu jedinci, který v konečném stádiu nachází jednotu s vesmírem či Bohem. Díky pane Kohlberge, Freude, Eriksone a Piagete, posledně zmíněného jsem tedy necitovala, ale to je o myšlení, a to používám prakticky, dnes už ve stádiu formálních operací, odborně řečeno. To značí umění analogie, přinášení důkazů a argumentů, testování hypotéz a práci s abstraktními pojmy.

Děkuji též mé testovací výzkumné skupině čtenářské, která je věrná mému výzkumu o kvalitách i nástrahách našich lidských povah. Aneb výzkumy jsou třeba, stále to není dostatečně probádané...

A jestli tu zkoušku udělám, tak paní psycholožku obdaruju tímto článkem, neučiním tak dopředu, to by bylo "je libo švestičky..." a to není můj styl. To bych uvízla někde ve stádiu 3 - dítě se snaží být hodné, předcházet si autoritu, snaživé (mladší školní věk), a prostě už jsem ve stádiu 6 - orientaci na svědomí, svobodu a spravedlnost. A snad se i blížím ke stádiu 7.

A jak jste na tom vy, mí přátelé?