Deník jedné Vlasty ze severozápadu - část VIII.

Už zase prší, ale nevadí. Zábavy i tvůrčí práce je dost. V chomutovském Sushi baru jsem si dala polévku Pho a vrátila se k voskovým barvám, z nichž se dělá enkaustika. Je to výtvarná metoda pro každého. Není třeba umět kreslit.

24. července

Ráno jsem ze šuplete vytáhla speciální žehličku, kterou mám na enkaustiku. Po zahřátí se potře voskovými barvami a ty se obtiskují na speciální papír. Vznikají tak zajímavé obrázky, záleží přitom jak na zvolené kombinaci barev, tak na tahu, kterým je vedena žehlička. Tuto výtvarnou metodu pro každého jsem objevila před 7 lety, kdy jsem jednou uspořádala i kurz pro zájemce. A příjemně mě překvapilo, jak si každý udělal své obrázky, které měly něco individuálního. Jak se projevil určitý rukopis. Možná je v tom i něco "mezi nebem a zemí", měla jsem tedy tenkrát takové to andělské období. Nejen, že jsem poeticky fotila, ale zkoušela právě toto tvoření a jeho možnosti.

Teď tu mám pro vás jedno andělské video, které z mých fotek sestavila malířka Marie N.

Tato žena před několika lety proměnila bývalou kočárkárnu v jednom pražském paneláku, kam jsem za ní přijela, v malířský ateliér a obrazárnu zároveň. Jeden obraz jsem si i koupila, mám jej dodnes. Měla jsem pocit, že ten obraz na mě tenkrát nějak "promluvil", proto jsem si jej vybrala. Je to taková zvláštní fialová rostlina.

Můj dnešní enkaustický obrázek je podobný těm předešlým, dám sem na ukázku některé z těch nej.

Zvláštní světy, že? Dnes mě i napadlo, jak bych mohla v tomto tvoření pokračovat. Budu si ale muset objednat speciální barvy, ty které mám, mají omezený rozsah odstínů.

Pro dnešní den mám ještě historku o setkáním s lidmi, kteří souvisí s mým osudem, a já zas nějak s jejich životem, někdy i vzestupy a pády. Potkala jsem Pavla H., o němž jsem tu před pár dny psala jako o spolužákovi z gymplu a bezdomovci, no a dnes už jako bezdomovec nevypadal. Normálně oblečený, na zádech menší baťoh, žádná igelitka. Takže už zřejmě má nějaké zázemí. Možná si zas našel nějaký squat, takhle žil asi před 5 lety, když jsem se s ním v centru města občas potkávala. A pak ke mě na úřad chodil do kanclu na polívku. Nepracovala jsem přitom na sociálním odboru, ale na úseku životního prostředí, takže to moc nešlo. Jen na chvíli.

Příště se jej zeptám, jak se mu to povedlo, že už je na tom zas líp. Minuli jsme se sotva o vteřinu, už mě neviděl a nechtěla jsem na něj volat. Má úplně bílé vlasy. Možná ho příště i vyfotím. V novinách máme krásné fotky, jak klienti kláštereckého domova pro seniory vypadali v mládí, a jak se jejich tvář časem proměnila. Usmívají se a vůbec to není smutné, to stáří, je to ... jak to říct? K vyjádření některých pocitů mi chybí slova. Dojemné?

Když jsem dnes šla kolem svého bývalého pracoviště, tak jsem tu potkala i dřívějšího šéfa, který mě onehdy svým přístupem donutil k výpovědi z práce, což pak nazval "dohodou". Už vůči němu nemám pocit nějaké křivdy, tenkrát jsem tedy měla, ale to už je dávno. Dneska jsem se na něj dokonce i  vítězoslavně smála. Mám se totiž dobře, v současné práci jsem spokojená, nestýská se mi.

Můj současný šéf v práci tedy má také ptačí jméno (jednou Sojka, pak Drozd). Úsměvné, že? Třeba to něco znamená. A to mě baví.

A prší a prší. Zítra asi půdu plavat. Do aquaparku. Mám ještě den dovolené.

A ta polívka Pho byla fakt dobrá. Šikovní vietnamci. I doktorka na gyndě na mě byla hodná, i když jsem lempl a chodím k ní na preventivky s velkými prodlevami. Však mi taky nic není. Ještě teda ten mamograf.