Deník jedné Vlasty ze severozápadu - část IX.

Další den prožívám s vodou, nejen v aquaparku, ale poté i ve tvoření intuitivního obrázku. Tentokrát jsem mimořádně spokojená s výsledkem. Světy vodních rostlin a živočichů dostaly svůj tvar. A ty naše lásky všelijaké.. i osudové?

25. července

V chomutovském aquaparku uvolňuji nahromaděný stres, vodními proudy si nechávám rozmasírovat záda. Příjemně teplounkou vodu ve vířivce střídá chladnější voda v bazénu, kde se dá plout i protahovat se na opičí dráze, voda nás nadnáší ...

Jsou prázdniny, tak je tu i víc rodičů s dětmi, poznávám jednoho z tatínků, vídali jsme se před lety na výletech za duchovním poznáním. Jako takoví pěšáci života si ve veřejné společné vířivce povídáme o božích mlýnech. Mafiáni, na které přijde taky řeč, mají jistě své vířivky soukromé, ale taky na ně dojde.

Při odchodu z aquaparku si všímám výtvarného díla, které dotváří vstupní halu. Autor tu není uveden, asi to bude součást zakázky celého areálu. Každopádně pěkné. I vnitřek je takový vkusný.

Tvoření obrázku horkým voskem si užívám, domalovávám i zlaté rybky. Díky Martino, Jene a Vláďo, že jste mě k tomu vrátili.

26. července

Opět den pracovní, domlouvám schůzky kvůli dalším článkům, rozesílám noviny, píšu zprávy na web. Volá mi muž, který má velmi příjemný a vyrovnaný hlas. Těším se na společnou akci. Přichází žena, která má pro změnu smutek. Nejen, že jí před 17 lety zemřela dcera, ale teď i přítel. Prohlížím si jeho fotky, vypadá mladě a spokojeně. Ty momentky z nějaké té oslavy budou tak 20 a jestli ne 30 let zpátky. Snažím se být na paní co nejvíc milá, obejmout jí se netroufnu. 

Pak jedeme do domova pro seniory, kde je Anenská zábava. Čilejší stařenky i tančí, většina už ale jen sedí u stolů a dívá se. I slepýma očima, jako jedna z paní, kterou už znám. Poradím se se sestřičkami, kterého muže bych mohla vyzvat k tanci. Pán se trochu zdráhá, že prý by mohl spadnout. Pak přeci jen hůlku na chvíli odloží a jde nám to skvěle. Pomalu, samozřejmě. Má příjemně teplou dlaň.

Nabízím asistenci i najatému kouzelníkovi, který mě ovšem nachytá. I když si v duchu říkám "nenechám se hypnotizovat, kdo ví, co bych tu na sebe řekla". Je to sice trik, co provádí, ale jak to věděl?

Náš mírně VIP stůl má skleničky opravdu ze skla, stařenky a stařečci mají plastové kelímky, ale ohřátého buřta s hořčicí a chlebem na papírovém tácku máme všichni stejného. Jen nám ho nemusí sestřičky krájet. Zatím ještě.

Po cestě domů potkávám opět spolužáka a dnes squatera Pavla H. Tentokrát jej i fotím. Říká: "To jsou hrozný zjevy", o mužích, s nimiž by mohl být na ubytovně. Radši si proto obsadil squat. Pohybuje se na rozhraní "normálního slušného života" a vegetativního bezdomovectví. Vysedává na lavičce autobusového nádraží. Čeká tu na snad na mě? Před pár lety mi s něčím důležitým pomohl.

Nad ránem si doma všimnu otevřeného počítače s manželovo FB poštou s jeho modelkami. Mám se podívat, co si interně píší? Jestli to udělám, si teď nechávám pro sebe (i jiné důležité detaily, které možná jednou doplním).

Teď sáhnu po rozečtené knize - zrovna je to Malý pražský erotikon a tam dojemná scéna. Pes Fido se chce po srmti reinkarnovat do holoubka. Přání se mu splní a když tak lítá nad Prahou, tak se jednoho dne objeví přítulná holubice. Jako by se znali už dávno. Touží po lásce, splynutí duší, ale holubice odlétne. Čeká na ní, i když už začíná zima. Stále čeká, že se jednou vrátí. Až nakonec umrzne. Nebyla to ona, byla jen té jeho osudové lásce podobná.

Rozpláču se.