Co je to štěstí - názorné ukázky z mého života

Zažila jsem několik krásných dní tady v Čechách. Nepotřebovala jsem k tomu větší množství peněz, jen jsem si plnými doušky užívala toho, co zrovna je. Nepodléhejme škarohlídům, kteří věčně remcají. Žije se nám tu skvěle.

Ještě před pár dny jsem měla docela splín. Něco jsem totiž pokazila a mrzelo mě to. Tak jsem sáhla po knížce o herečce Libuši Šafránkové, kterou mi k narozeninám daroval můj muž. Ví, čím mě může potěšit. Taky kolegyně v práci mi věnovaly moc pěkný dárek, a tolik lidí na FB mi nelenilo popřát. To potěší. Do toho ty krásné letní dny plné sluníčka.

V duchu jsem si užila hned několik oblíbených scén z filmů jako jsou Tři oříšky pro Popelku, Svatební cesta do Jiljí nebo Princ a Večernice. Našla jsem si tu i něco hodně zvláštního, nad čím ještě teď chvílemi dumám, jak to vlastně je. O duších v očistci (ale o tom zas třeba příště).

A pak už hurá na cesty do míst, kam jsem už jako malá holka jezdila za babičkou. Na vesnici, kde báječně voní seno, a taky někdy smrdí hnůj. Slyšíš známé zvuky, kohout od sousedů kokrhá, traktor pomalu jede na pole, vše v souladu s přírodními rytmy. Tady se nežije rychle jako ve městě, tady má vše svůj řád. Lidi pracují na svých domech a zahradách podobně jako jejich předci.

Celé generace našich předků živila půda. Mám k tomu velký respekt. Zelených luk a pastvin by nemělo ubývat, je to naše velké bohatství. Vztahu k půdě mě učil i můj strejda Slávek, který na vesnici prožil spokojený život. Dnes pobývá v přívětivě působícím domově pro seniory, kde se o něj dobře starají. Jezdí po upravené zahradě a je víc opálený než já, holka z kanclu.

Letní pohodu si užívá i vodní panna z Bystrého, kterou přidávám k hezkým zážitkům z cesty po Pardubickém kraji. Fotím na mobil, který tak poslouží i jako příruční zápisník. 

A holka z města si tady na vsi čte. Tentokrát Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Knížka plná lehké erotitky a dějových zvratů. I určitého nadhledu. Přečtu jí za tři dny.

Sedím na lavičce, která má svou historii. Spodní kovovou část přivezl můj švagr z Irska, odkud pochází, dřevo k sezení je pak už od nás z Čech. Filip mluví stále ještě víc anglicky než česky a já zas anglicky dost málo, ale až tak to nevadí, nějak se vždy dorozumíme. Jaktakž se pak domluvím i s ženami z Litvy, které přijedou, parúsky taky ještě němnógo znáju.

Se sestrou Jaruškou probíráme naše momentální životní zkušenosti. Mluvíme hlavně o práci, ona má novou, já vlastně také. Důležité pro nás je mít fajn lidi kolem sebe. Pak překonáš i různé trable, které život přináší. Brzy oba odjíždějí za svou prací, a já se kochám zdejší přírodou.

Kolik květin už tady vykvetlo, to nikdo nespočítá. Mám radost, když pozoruji bíložluté kopretiny a fialové zvonky. Růžový šťovík i s chutí žvýkám, to jsme dělávaly už jako malé děti.

Ráno se ještě pokochám pohledem na kupky sena, které prohřívají ranní paprsky. Mířím zas do Prahy, kde se sice nepotkám s terapeutem a blogerem Janem Jílkem, jak mě tak napadlo, že by šlo, ale nečekaně potkám spisovatele Michala Viewegha. Vystupuje z brněnského rychlíku stejně jako já, má podobný kufr na kolečkách. Zrovna před chvílí jsem četla povídku z jeho nejnovější knížky, se níž má co do činění další můj známý. Ten dělal jazykové korektury. Svět je opět opravdu malý, jak se říká. Vše je propojené. Jeden by bez druhého nebyl takový, jaký je.

Azuro při projížďce Prahou, jedu žlutým autobusem a tenhle komfort cestování mě baví. Jezdím často i  vlaky, nemám vůbec řidičák. A jde to.

Hned po dovolené mě čeká jedno školení. Je opět krásný letní den, tak se přesouváme na terasu domu v Karlíně, kde nádherně voní lípa a vesele povykují děti ze sousední školy. Naše školitelka se nám upřímně snaží předat své novinářské znalosti a dovednosti. Snad teď budu v psaní nyní trochu obratnější a třeba jednou taky napíšu román o životě. Zažila sem toho přece už tolik.

A na závěr přidávám dojemné video ze svatby, kterou zažil další můj známý. Ta svatba se odehrává také v zeleni a slovo oddávajícího kněze působí jak balzám. Tolik lásky najednou. A v tolika podobách.

To je můj recept na život. Víra, naděje, láska. A vzájemné sdílení.

Těch šťastných momentů jsme měla v poslední době víc, ještě přidám naší výstavu fotografií. S manželem jsme fotografičtí nadšenci a takhle nám to slušelo na vernisáži v chomutovském Luragu.

Můj muž s našimi milými známými - učitelkami, s nimiž jezdíme jednou za rok na výlety do Anglie.

A na závěr i trochu víc než jen mé nohy, které jsem tu ukazovala hned na začátku. Koupila jsem si totiž hezké nové šaty, v nichž se cítím dobře. A ten pán vedle mě chtěl foto na památku. Hezké je žít...