Tak daleko a přitom tak blízko

Dnes mi kolegyně z práce popisovala, jak je dneska všechno úžasný. Její kamarádka odjela na exotickou dovolenou na Filipíny, každou noc spí jinde, každý den navštíví nějakou pamětihodnost a zajímavost. Včera jí napsala po "skajpu" jak se jí tam líbí a na konci dodala.... Jsem od tebe vzdálená 10000 kilometrů."No není to úžasný?" ptá se mne kolegyně. "Tak daleko a přitom tak blízko."

Jo, je to úžasný. Opravdu. Je naprosto úžasný, že člověk může s druhým člověkem komunikovat online, nebo chcete-li, face to face, a při tom být na druhém konci světa. Vzdálenosti se zkracují, informace zrychlují. Když si George Clooney říhne na rautu v pensylvánské restauraci "Great lobster", téměř okamžitě o tom ví Naděžda Prokurenková ve svém moskevském apartmánu  a může o tom pokecat se svou kamarádkou, Tamarou Jekatěrinou Gerber z Omsku, kterou sice vůbec nikdy nepotkala, ale za to mají stejné známé na facebooku.
Ale abych se vrátil zpět na začátek. Tak daleko a přitom tak blízko. Tak zněla nadšená věta mé kolegyně. V tomto případě to samosebou platí a dá se říci, že internet a pokrok spojuje, nicméně zkuste se někdy rozhlédnout kolem sebe. Troufám si říci, že spíše uvidíte jinou skutečnost, která by se dala popsat tak, že prohodíme dvě slova v oné nadšené větě. Tak blízko a přitom tak daleko. 

Nejlépe je to vidět na autobusových zastávkách. Pamatuji si, když jsme před 20, 15 lety jezdili do a ze školy, byla sranda, na zastávce, v autobuse a vůbec celou cestu jsme se spolužáky probírali různá témata: o fotbale, o hokeji a sportu všeobecně, o holkách, někdy aj o škole, jeden čas frčelo Dračí doupě, později o kapelách, o tom, jak jednou budeme slavný, kdo je větší punkáč atd atd. A nejen my. Takových lidí byla celá zastávka, celý trolejbus. Sem tam seděl jedinec, co si četl, pokud to  v tom randále vůbec šlo, nebo jen tupě koukal z okna. A dneska? Přijdete na zastávku a stojí tam stále hloučky mladých studentů, jen se něco změnilo. Nemluví, zřídka si něco ukáží na telefonu což někdy okomentují. V trolejbuse, sem tam někdo tlumeně hovoří, většina tpě zírá na mobilní telefon, ti lepší se sluchátky na uších. Zrovna dnes jsem v jedné kavárně viděl mladý pár. Mladý hezký muž s mladou hezkou ženou u kávičky, v kočárku malé hezké děťátko. Mladý hezký muž něco hloubavě studoval na svém chytrém telefonu, mladá žena něco zuřivě diskutovala na svém chytrém telefonu, dítě v kočárku ocucávalo maketu chytrého telefonu. Vedle u stolku dvě mladé slečny o něčem diskutovaly, každá na svém chytrém chytrém telefonu. Vzadu postarší muž poslouchal ze sluchátek hudbu ze svého chytrého telefonu, i když, možná, že to bylo rádio. Nejhorší věcí ale je, když se člověk dostane po x týdnech do hospody a prvních 20 minut, ač sedí u přeplněného stolu, lemtá pivo zcela sám, neb každý něco řeší, diskutuje, skajpuje. Pak dalších 20 minut jen tak sedí, protože nikdo není schopen myslet na nic jiného, než na to, o čem před chvílí diskutoval na facebooku. Před měsícem jsem si pořizoval nový telefon. V práci se mi smáli, rozhodoval jsem se totiž mezi Huawei g5000 a Aligátorem 600. Ano jsou to telefony pro seniory a neřeknou vám, jaké je počasí v Kuala Lumpuru, ale proč bych to taky chtěl vědět? Nemají sice žádnou aplikaci, díky které můžete rozeznat co za píseň právě hrají v rádiu, nicméně dovolám se s ním, sms napíšu a když někde upadnu, mohu stisknutím jedinýho tlačítka přivolat pomoc. Nejdou na nich sice hrát zombie 3d zabijácký hry ani farmarama, ale když jdu večer domu a nesvítí světlo, stisknutím jednoho tlačítka se mi rozsvítí svítilna. Ale to už poněkud odbíhám. 

17.2.2013 to je den, kdy jsem se natrvalo odpojil od Facebooku. 14 dní jsem měl nutkání znovu obnovit činnost. Odolal jsem. Je to více jak půl roku a cítím se lidem blíž, než kdy s celým facebookem. Měl jsem na něm přes 500 kamarádů. Přitom jsem se bavil jen s asi šesti lidma. Kolikrát jsem facebook zapnul jen proto, abych čekal, než mi někdo napíše a když konečně napsal, zjistil jsem, že si s ním stejně nechci povídat. Byl jsem otrokem. 
Je pravda, že do společnosti už se nedostanu jako dřív, ale nedávno jsem byl na jednom koncertě a potkal tam kupu známých, kamarádů, přátel. Všechny jsem rád viděl a dtroufám si říct, že všichni rádi viděli mě. Byl jsem jim vzácný. Vyzvídali co nového, neb se to nemohli dozvědět, jako od ostatních ze stavů na facebooku. Byl to krásný večer, krásný koncert. Těším se, až zase na nějaký půjdu a potkám tam své známé, kamarády a přátele a budu si s nima moci normálně popovídat. Zatím je to sice tak daleko, ale budeme si tam pak tak blízko.