Je mi ctí, Lucie!

Je to obrovský okamžik v životě lidském. Jeden z nejsilnějších okamžiků. Narození potomka lhostejno jakého pohlaví. Je to zkrátka neuvěřitelná událost. Málem už jsem na ten pocit štěstí při narození mého prvního syna zapomněl. Málem už jsem zapomněl na to, jaké pocity jsem cítil, když jsem poprvé zaslechl jeho hlas, kterým oznamoval všem přítomným, že právě přišel na tento svět. Skoro už jsem vytěsnil pocity, které jsem cítil přisvém prvním kontaktu s ním a dokonce i to, že jsem plakal štěstím, když jsem si poprvé mohl pochovat v náručí.

To vše se mi vybavilo v jasných barvách v ten okamžik, kdy jsem včera, podruhé v životě, překročil práh porodnického oddělení v ústecké nemocnici. Při převlékání se do zeleného jednorázového oblečení, určeného pro otce (či jiný doprovod), který se rozhodl doprovázet svou milovanou polovičku v okamžiku naplnění toho, proč vlastně na tomto světě je. Opět jsem pocítil ono rozechvění v podbřišku, když jsem zamykal skříňku s civilními věcmi, jen se mi snad už tolik netřásli ruce rozechvěním. Tak za chvilku se to stane. Za chvilku se stanu součástí něčeho velkého, neskutečného, tak bolestně krásného a budu mít to nesmírné štěstí být u toho. Lituji těch otců, kteří se toho nemohli nebo nechtěli zúčastnit. Jsem rád za to, že doba pokročila natolik, že je to už možné.
Ve svém okolí jsem považován tak trochu za "podpantofláka". Snad to bude tím, že jsem žil až do svých 28 let život bohéma, nestarajícího se o nic a nikoho, než sám o sebe. Pijatika byla moje sestra a flám můj bratr. Vytvořil jsem si spoustu přátel, jejichž přátelství ovšem bylo pouze povrchního charakteru. Nechci všem křivdit, nicméně jest pravdou, že poté, co jsem začal všechen svůj volný čas trávit místo po putykách a nálevnách se svou milovanou přítelkyní, valná většina mých přátel odpadla a mně byla přilepena ona nálepka podpantofláka. Nevadilo mi to a sám jsem pobaveně ještě tuto fámu přiživoval. Poznal jsem pak alespoň kdo je opravdový přítel a zbytek svých bývalých "přátel" jsem přeřadil do kategorie známých. Jistě se ptáte, proč ta zpověď? Vysvětlení je jednoduché. Pochopil jsem a do smrti budu té přítelkyni, dnes už mé manželce vděčný, že mne za pět minut dvanáct vytáhla z opravdového bahna, do kterého jsem zabředával čím dál hlouběji a dala méme životu smysl. Jsem neskonale šťastný, že jí mám a že jsem s ní mohl být včera, stejně jako před 3 a půl lety oporou u porodu. Včera více než kdy jindy jsem si uvědomil, jak neskutečně silná žena to je a jak jí nesmírně miluju. 
Je mi ctí, milá Lucie, že jsem s tebou mohl prožít všechnu tu bolest, kterou si vytrpěla, než přišel Vendelínek na svět. Je mi ctí, že jsem tě mohl podržet, že jsem tě mohl nejprve rozesmát a pak už jen štvát tím, jak jsem ti donekonečna říkal:" Dýchej...." Je mi ctí, moje nejmilovanější Lucie, že jsem mohl být u každé kontrakce, otíral ti pot, otevíral a zase zavíral okno, držel tvou levou nohu a hlavu, když si tlačila našeho syna ze svého lůna. Je mi nesmírnou ctí, milá ženo, že jsem byl z nás dvou ten první, kdo mohl vidět jeho hlavičku a pak i zbytek těla. A konečně je mi nesmírnou ctí, moje nemilovanější Lucinko, že si mi dovolila vidět a navždy si uchovat vzpomínku na ty tvý slazami zalité oči, když si si mohla našeho milovaného Vendelínka poprvé pochovat v náručí.

Možná si teď říkáte... Ten na nás ale vylil kýbl patosu a romantickejch sraček.... jenže, přátelé, přál bych vám to zažít. Opravdu ze srdce přál. V dnešní době plný zloby a násilí a všech těch ekonomických krizí, Zemanů, Kalousků, koalic, mrtvejch zvířat, solárních panelů a bůh ví, čeho všeho ještě, přesně v tom okamžiku, kdy spatříte takový zázrak, kdy člověk kterýho milujete, přivede na svět člověka, kterýho taky milujete, jsou vám všechny ty věci, co jsem vyjmenoval uplně jedno. Je to zázračná chvíle, kdy si uvědomíte, že život je krásný a je škoda ho promarnit. Je vám jedno, jestli se v hospodě smí nebo nesmí kouřit, jestli je free tarif od OU2 levnější než od Teemobajlu a podobný věci, neboť zjistíte, že na tom svět nestojí. Že o to v životě nejde. 

Tímto bych chtěl poděkovat celému personálu porodnického oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, jmenovitě pak porodní asistentce Martině Urbanové a lékaři Jakubovi Apltovi (doufám, že jsem to jméno nezkomolil).