Dělej, praskla mi voda!

Byl jsem probuzen do pošmourného deštivého dne svou milovanou manželkou někdy kolem šesté hodiny. Původně jsem si myslel, že jsem zaspal do práce, nicméně vzápětí mi došlo, že je sobota a navíc na mne má žínka zvolala větu, kterou do smrti nezapomenu: "Dělej, vstávej, praskal mi voda!"

Miliony myšlenek, které se snad každému člověku při probuzení honí hlavou, se mi rozutíkaly do všech světových stran a já zůstal chvíli sedět na posteli jako přibitý. Terpve až další věta manželky, něco na způsob, nečum a začni fungovat, mne donutila konat. Ryvhle jsem se oblékl a za chvilku jsem již startoval vůz značky opel astra caravan, abych promptně přivezl tchýni, která se zatím postará o naší prvorozenou ratolest. 

Ještě štěstí, že to ke tchýni máme jen pár set metrů a do porodnice asi kilometr. Ani ne za půl hodiny od mého příjemného probuzení už jsme zvonili na zvonek dveří, za jejichž veřejemi se malá škvrňata poprvé podívají na svět. V celku příjemná porodní asistentka nám přidělila skříňku, kam jsme umně naskládali doma předpřipravenou bagáž s věcmi nutnými k "přežití" v porodnici potažmo na šestinedělí. Zatímco mne vykázala na chodbu se slovy, ať chvilku počkám, manželku si odvedla kamsi do útrob porodního traktu. Na mou otázku, jak dlouhá ta chvilka bude mi odpověděla stroze, že cca 45 minut. Posadil jsem se tedy na lavici v malé chodbě a dívajíc se s nadějemi na již zmiňované dveře, zabral jsem se do myšlenek, co že nás to vlastně čeká.

Porod, kde má účast u něho nás bude stát sto korun, doufejme příjemný a hlavně erudovaný a veskrze profesionálně jednající personál, snad i nějaký ten zkušený lékař. Kontrakce, klystýr, ozvy, přestřihávání pupeční šňůry, a pak už jen plačící uzlíček čehosi, co vzniklo spojením té nejmenší buňky z mého těla s tou největší buňkou z těla manželky.... to bude haluze

Se skřípěním se otevřely dveře výtahu a z něho vyšel manželský pár s holčičkou. Žena zazvonila na "porodní zvonek" a do "kecafonu" nahlásila: "Dobrý den, asi rodím...." Po chvilce už byla paní tam kde má manželka a muž té paní se poroučel se slovy, že ještě musí odvést dceru, aby jí někdo pohlídal. Osiřel jsem a tak jsem se opět zabral do přemýšlení.

Copak to toho našeho prcka vlastně v životě čeká. Ano, ekonomická situace není zrovna růžová, navíc se narodí do světa, kde se neustále někde válčí a kde lidská dobrota je zatím po zásluze potrestána, nicméně i tak si, já, ryzí optimista, myslím, že se může na život v tomto světě těšit. Důležité je, že je to dítě chtěné. Lituji toho, že jsou ještě na světě země, kde si rodič dítěte nemůže zvolit, zda dítě chce či ne. Rozhodně by jsme si netroufli přivést na svět tvorečka, aniž bychom mu nebyli schopni zajistit nějaké zázemí. Nechceme se spoléhat jen na to, jestli nám někdo někde něco dá. Poctivě jsme šetřili každou postradatelnou korunu, něco nám zbylo po prvním dítěti a nechtěli jsme se dostat do situace, kdy bychom museli někde chodit a žebrat o nějakou nadstandartní dávku, nebo příspěvek. Netvrdím, že nebudeme pobírat peněžitou pomoc v mateřství, či rodičovský příspěvek, ale neumím si představit, že bych někde od někoho dostal byt, či někde žebral o nějaký zvláštní příplatek. 

Skřípající zvuk výtahových dveří mne vytrhl z myšlenek a já sledoval, jak se manžel ženy, která přišla rodit po nás hrne ke zvonku. Kouknu na hodinky a zhišťuji, že už je to skoro hodina, co tu, zabrán do svých myšlenek, sedím.

"Dobrý den, rodí mi tu žena, nesu jí nějaký věci..."
"Tak vydržte chvilku"

Muž se na mne otočil a ptá se:"Taky vám řekli ať čekáte?"
"Ano, asi před hodinou..." odvětil jsem. 
"To je divný, já když jsme tu byli poprvé, tak jsem byl s manželkou u porodu hned od začátku." trochu s podivem se na mne podíval a odložil si věci. Sotva se posadil, už se otevřeli dveře a muž byl vyzván ať jde dál.
"Kdo? Já?", opět se s podivem otázal onen bodrý muž.
"No ano vy, a pospěšte si, ta, kterou slyšíte sténat je vaše žena..." 

Muž s ještě více překvapeným výrazem v obličeji posbíral věci a už se hrnul do dveří. Teprve když se dveře zavřeli, všiml jsem si, že tam zapomněl deštník. Zvedl jsem se a chtěl jsem zazvonit, aby mu ho dali, ale když jsem skrze zavřené dveře zaslechl, jak jeho manželka sténá v porodních bolestech, bylo mi jasné, že je mu nějaký deštník zcela ukradený. Po chvilce vyšla moje manželka s porodní asistentkou a oznámila mi, že to hned tak nebude. Ať si zatím jedu domů, že se mi ozvou. Podepsal jsem mezi dveřmi nějaký souhlas o účasti u porodu a celý jako na trní, sledoval, jak se dveře pomalu zavírají.

Cesta domu mi utekla jako nic a já tu teď sedím, čekám na telefon a jen si tak přemýšlím, proč vlastně nemůžu být se svou ženou, která je na "hekárně" a jistě by mou přítomnost ocenila. Možná by stálo za to se zasadit o to, aby se naše porodnictví pohlo zase o kousek vpřed a více se příblížilo lidem. Možná by pak ubylo i matek, které po špatných zkušenostech s porodnicí, raději volí (dle mého názoru) zbytečně riskantní porod doma.

Omlouvám se za pravopisné chyby, které se v tomto článečku jistě vyskytnou, ale nemám v mém momentálním rozpoložení na to, abych je hledal a opravoval. Jsem rád, že jsem to mohl hodit na papír, podělit se o to se svými virtuálními přáteli a nyní už jdu raději zkontrolovat, zda nemám vybitý telefon. Nějak podezřele dlouho se mi nikdo neozval.