se jasně postavit k hrozbě, kterou představuje Islámský stát. Po vypuknutí Španělské občanské války se razilo heslo: "U bran Madridu se bojuje také za Prahu!", které bych rád změnil na heslo: "V Sýrii a Iráku se bojuje o základy evropské civilizace!", do které, ať se to někomu líbí či nelíbí, patříme.
Jakýkoliv úspěch radikálních islamistů, který v současnosti představuje především Islámský stát, je vodou na mlýn nespokojeným islamistům v Evropě, kteří povzbuzení těmito úspěchy, vystrkují čím dál častěji své růžky v naději, že Islámský stát konečně dobude jejich odvěkého nepřítele - Evropu.
Evropu s jejich vysokou životní úrovní, která je pro ně nedosažitelná a proto tak lákavá. Evropu, která ve svém nadbytku, jako starý Řím, usnula na vavřínech a natolik zlenivněla, že někteří nechtějí pracovat ani bojovat. Zdá se, že stará západní Evropa se ocitla ve vlastní pasti multikulturismu. Ale přece jenom není celá Evropa tímto nešvarem zasažena. Je tady východní Evropa, která je jazykově jinde, neměla kolonie a prožila čtyřicet let komunistické diktatury a tím se multikulturismu vyhnula. A proto by měla být v čele v boji s Islámským státem a tomuto boji se nevyhýbat, a ani to nenechávat pouze na USA.
Západ, především USA, nám pomohl porazit komunistickou hydru. Nyní by měla východní Evropa dokázat, že nezlenivěla a nepřestala bojovat, a že se postaví do čela boje s nebezpečím nazývaným Islámský stát. A proto vyzývám naší vládu: "Ač jsem malý, dokažme že se nebojíme a běžme do boje! Jinak opět podlehneme nové, určitě krutější ideologii!" Když se do toho dáme, najdeme určitě dost přátel a následovníků. A když zvítězíme, tak během krátké doby zmizí nebo se utiší radikální islamismus, protože mu dokážeme, že máme stále sílu porazit nepřítele. Možná to zní až příliš pateticky, ale nic jiného nám nezbývá, protože jen tak přežije evropská civilizace jak ji známe. A to i přesto, že se najde dost pochybovačů.
