Každý si určitě vzpomene na filmové záběry nadšení nad mobilizací v Praze a jak hrdě, za mávání občanů, odchází odvedenci. Ale nikdo neviděl jak toto rozhodnutí vítali v Chebu, Ústí nad Labem. Liberci, Šumperku, Těšíně či Komárně.
Podle záběrů se zdálo, že národ je jednotný a rozhodnutý bránit svou vlast se zbraní v ruce. Kdybych v té době žil, určitě bych byl také v tom davu a z plných plic řval: "Dejte nám zbraně, dali jsem si na ně!". Problém je, že se v podstatě týkal jednoho národa - českého, i když se spíše říkalo československého. I generální štáb chtěl bojovat. Je to logické. Vojáci vždy chtějí bojovat. Jeden z největších bojovníků, byl plukovník generálního štábu Emanuel Moravec. Jak to dopadlo víme. Stal se synonymem zrady. A nebyl jediný. Jak čas ukázal, bylo dost těch, kteří se velmi rychle přizpůsobili nové situaci.
Všeobecná mobilizace Československé republiky byla vyhlášena 23. září 1938. Tento den vstoupila republika do branné povinnosti. Podle předem schváleného plánu z roku 1936 se počítalo s 972 000 vojáky z nichž mělo být 182 000 německého původu (19,75%) a víc než 61 000 vojáků maďarského původu (6,25%). O tom kolik mělo nastoupit vojáků polského původu není informace. Jako se v té době nedalo spočítat kolik ukrajinských a slovenských nacionalistů narukuje. I když v jejich případě to byla drtivá většina. Při tomto počtu se dá odhadnout, že minimálně na třetinu vojáků se nedalo spolehnout. Proto se uvažovalo, že původem němečtí a maďarští vojáci budou nasazeni na hranice na Podkarpatské Rusi.
Taktéž byla vytvořena Stráž obrany lidu, která se sestávala z finanční stráže, policie i armády. V září 1938 měla 29 611 členů. Ve stejné době vzniká i Sudetoněmecký Freikorps, který začal ihned provádět záškodnické akce, především proti Stráži obrany lidu. A aby problémů nebylo málo, vypuklo 12. září Sudetoněmecké povstání, které bylo potlačeno 14. září. Na německé straně se na bojových, teroristických a sabotážních akcích podílel Abwehr a jednotky SS a SA.
Nakonec bylo 23. září povoláno 1 128 000 mužů. Mobilizačního rozkazu neuposlechlo 126 000 vojáků. Z toho sto tisíc branců německého původu. U některých útvarů to bylo víc jak 60% ; což způsobilo velký nedostatek specialistů, zvláště řidičů.. Někde, například v Mohelnici, došlo při mobilizačním nástupu k protistátním demonstracím nastupujících německých záložáků. Zbytek odešel do lesů, kde se připojil k sudetoněmeckému Freikorpsu a podnikali teroristické útoky. Jiní zběhli do Německa, někteří i se zbraní v ruce, kterou měli bránit Československo. A další co narukovali se stali německými informátory.
Bohužel i velmi nákladná výstavba, stále nedokončené obranné linie, probíhala v oblastech se zdrcující převahou německého obyvatelstva. Je iluzorní se domnívat, že by toto obyvatelstvo, i když i mezi nimi byli sympatizující jedinci, zajistilo zásobování obranné linie potravinami a vodou. Ta by se musela dopravovat z vnitrozemí. Jsem přesvědčen, že jen málo zásobovacích konvojů, by dojelo na místo určení bez úhony.
Je také nutné si uvědomit, že v případě nepřijetí Mnichovské dohody (a vůbec nezáleželo na tom jestli ji přijmeme nebo nepřijme, protože to bylo direktivně určené) by jsme nebojovali pouze s Německem ale i s Polskem a Maďarskem, které si také dělaly nároky na části našeho území.
S Polskem jsem měli uzemní konflikt už v roce 1919, který vyústil v sedmidenní válku. V roce 1938 v Polsku vznikla operace Sochor (polsky Akcja Lom). Jednalo se o polskou diverzní operaci proti pomnichovskému Československu, probíhající v říjnu a listopadu 1938 ve dvou etapách na území Podkarpatské Rusi. Během této operace provedli poláci 56 ozbrojených útoků na československé cíle. Akce na Podkarpatské Rusi koordinovali s Maďarskem. 21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu a vytvořila samostatnou operační skupinu o síle 35 966 mužů. Tato skupina se soustředila v bezprostřední blízkosti našich hranic. Po obsazení Těšínska zahájila mohutnou propagační kampaň na získání dalšího území na Oravě a Spiši.
Maďarsko taktéž nezahálelo, dokonce se dá říci, že bylo aktivnější než Polsko i Německo. Už 6. ledna 1938 došlo k rozsáhlému střetu u Mukačeva, při níž padli čtyři českoslovenští vojáci a jeden příslušník finanční stráže. Maďaři měli zřejmě stejný počet padlích. 5. listopadu 1938 začala okupace jižního Slovenska o rozloze 11 872 kilometrů čtverečních.
Myslím, že každý kdo se seznámí se všemi fakty z tehdejší doby, dojde ke stejnému závěru jako já. Je více než jasné, že by jsme tento boj, možná s hrdostí, ale krutě prohráli. Kromě devastující prohry, kterou by odnesla inteligence a zbytek přeživších důstojníků (viz Polsko), by Československo bylo označeno za agresora, které zahájilo II. světovou válku. V důsledku toho by nikdy ve Velké Británii nemohla vzniknout exilová vláda a ani zahraniční jednotka. Tím pádem, by nikdy nebyl spáchán atentát na Reiharda Heyndricha a díky tomu anulována Mnichovská dohoda; a po válce by nejpravděpodobněji vznikly dva samostatné malinké státy Česká republika a Slovenská republika, kterou by nejspíš spolkl Sovětský svaz.
Naštěstí se jedná o kdyby, protože právě věčně pomlouvaný Edvard Beneš si zachoval chladnou hlavu a přemýšlel dál. Tak jako za I. světové války odešel Beneš do exilu, aby se podílel na obnově Československa, což se mu podařilo. Dokonce on byl tvůrcem našich hranic, i když je třeba uznat, že občas lhal, aby dosáhl svého. Podařilo se mu neuvěřitelné, aby naše hranice kopírovaly hřebeny hor nebo toky řek, tak aby se hranice dala dobře střežit. Na Slovensku by mu měli postavit majestátní pomník za to, že jim dohodl hranici na Dunaji.
Po Mnichovu, pochopil, že vypukne II. světová válka a výsledek války rozhodne, jestli budoucí hranice Československa budou stejná, jako před Mnichovem.
Nakonec se do vlasti vrátil jako vítěz. Hranice Československa zůstaly, kromě Podkarpatské Rusi, kterou jsem nemohli zachránit, v původní předmnichovské hranici. Němci bylo odsunuti, vyhání; v některých případech zabiti. Problém Němců tím byl definitivně vyřešen.
Bohužel se vracel do vlasti, která se za těch víc jak šest let změnila aniž by tušil. Takže se vrátil nejenom jako vítěz ale i jako poražený. Zemí se šířila nenávist a volání po odplatě. Ta touha po odplatě byla tak silná, že to odnesly i největší válečné hvězdy, jako byl Vlasta Burian, Adina Mandlová a další. Nikdo nenašel odvahu se proti tomu postavit, protože tušil, že by to komunisté okamžitě proti němu použili. Strany se teprve obnovovaly. Oproti komunistům a částečně i ČSSD, kteří měli své vedení celou válku v Moskvě, vůdcové ostatních stran se vraceli z koncentračních táborů či z exilu. A před blížícími se volbami nikdo nenašel odvahu jít proti většinovému přání. Až teprve v druhé polovině roku 1947 se začalo ministerstvo spravedlnosti zajímat o největší poválečné excesy a hnalo viníky k soudu. Po únoru byli propuštění a zproštěni viny.
A k všeobecnému společenskému marasmu (a ten nebyl jenom u nás, ale v podstatě v celé Evropě) získávala s postupem Rudé armády moc komunistická strana, která na všechna důležitá místa dosazovala své věrné lidi. Ne nadarmo soudružka Švermová vyhlásila heslo: "Do roku bude mít komunistická strana jeden milion členů." Bohužel se to komunistům podařilo a projevilo se to ve volbách v roce 1946, kdy s velkou převahou zvítězili. Jen naiva může věřit tomu, že kdyby v únoru 1948 Beneš nepodepsal Gottwaldův návrh, že by se komunisté nedostali k moci. Byli jedinou stranou, která měla zbraně a ozbrojila jimi své početné příznivce. Ne nemocný Beneš, ale naši předci dali demokraticky komunistům moc. A tím zradili i Edvarda Beneše - prezidenta budovatele.
Takže až se zase ozvou chytré hlasy, bylo by dobré, aby se dotyčný nejdříve zeptal svých rodičů nebo prarodičů koho to ve čtyřicátém osmém volili. Pak nechť mudruje.
