Takto reagoval jeden ze čtenářů na mém blogu: Nevětší zločin našich komunistů. Ale jako ve všem, i v tomto případě: "Není všechno zlato co se třpytí." Pochybuji, že existují oficiální statistiky z té doby, proto se musím spolehnout na svou paměť a zážitky.
Odsunem Němců a vyvražděním českých Židů, se v podstatě vyřešil bytový problém. I když, i v tomto případě, byly vyjimky. Jednou z nich byla Praha, kde se velké byty (např. na Vinohradech) přidělovaly dvěma rodinám, které měly společnou kuchyň, záchod, předsíň a často i koupelnu. V některých čtvrtích (Žižkov...) zase převažovaly pavlačové domy s jedním záchodem a jedním kohoutkem vody na patře. Ráno se u záchodu a o kohoutku vody tvořily fronty, kde často docházelo k hádkám, které narušovaly sousedské vztahy. Teprve v sedmdesátých letech se tento stav začal měnit.
Pochybuji, že by o životních jistotách hovořili desetitisíce lidí, kteří v padesátých letech prošli věznicemi a pracovními tábory. Ti neměli ani jistotu, že se zdraví vrátí domů. Ani důchodkyně, které měly tu smůlu, že byly bezdětné a ke všemu ještě byly vdovy po malém živnostníkovi. Vzpomínám si na jednu, která bydlela v pavlačovém domě v nynější Nuselské ulici (pavlačové domy zbourali a teď tam trčí panelák)., Počátkem šedesátých let měla důchod 80 Kč. Za nájem pavlačového bytu 1+1, platila 40 Kč. Protože neměla na elektriku ani plyn, svítila petrolejkou a topila dřevem, které našla. Přivydělávala si sběrem papíru, který ji nechávali sousedi a prodavačky v krámech.
"Já jsem horník a kdo je víc!" bylo heslo padesátých let. Bylo taky jednou z jistot, jak získat byt. Havířov, Orlová, Ostrava-Poruba... vystavěné ve "Stalinistické architektuře". Do těchto míst se stěhovali zájemci o bydlení z celé republiky. Z počátku se před domy hrával volejbal a nohejbal. Pak horníci zjistili, že se svými obrovskými platy (v předku si přišli až na šest, sedm tisíc) si můžou koupit "všechno" - včetně hospody. Už nehráli volejbal a nohejbal, aby se se známili. Nyní se už znali. A po těžké práci, plný uhelného prachu se začali družit v hospodách. Za stovku si mohli pořídit deset piv a panáků. A tak se objevili první "bulači" (absentéři). Ono po takovém pití, byl někdy problém se ráno zvednout a jít do práce. Někteří pili v tahu i několik dní, a teprve když jim došli peníze, šli do práce. Zvláště vynikali ti, kteří byli sami a spali na ubytovně, odkud se je nikdo neodvážil vyhodit (to začalo až v osmdesátých letech).
Někteří byli po pár pivech tak silní, že když je výčepní upozornil, že je zavírací doba, tak nereagovali. Reagovali až s příchodem příslušníka SNB, kteý se je snažil důrazně upozornit, že ruší noční klid a už dávno (třeba ve dvě v noci) je po zavírací době. Někteří (např. můj strýc) mu také důrazně (nejlépe fackou) připomněli heslo: " Já jsem horník, a kdo je víc." Bohužel jedna facka - která se dnes v podstatě neřeší - se rovnala dvěma letům vězení za napadení "veřejného činitele". Hodně hornických žen se stalo na čas "slaměný vdovy" a protože v dolech nebylo moc bezpečno a prášilo se tam víc než bylo zdrávo, byl průměrný věk horníků nízký, takže se brzy staly skutečnými vdovy. (strýc umřel v padesáti, v podstatě se udusil)
Pro mladší generaci bude slovo "somrák" asi neznámé, ale my co jsme starší si určitě vzpomeneme, jak somráci v bufetech (v tom vynikal automat Koruna na Václ. nám.) postávali poblíž stolů a čekali, jestli někdo nenechá zbytek jídla, nebo pití, a oni to dojí a dopijí. Stávaly se i připady, kdy si člověk odskočil pro pití a když se vrátil, zjistil že mu jídlo pojídá někdo jiný. Vzpomínám si na jednoho somráka z bufetu "Na Chmelnici" na Jarově. Byl vždy první kdo vstoupil do dveří, rozhlédl se a prohlásil: "To je divné, on tady nikdo není." A dostal od výčepního první pivo - zdarma. Pak stál u stolu a čekal, především na dělníky, které obveseloval - za pivo - vtipy, a nebo vyprávěním ze svého bohatého života. Vždy končil svá vyprávěni větou: "Satsakramenský život, prý na mě předseda ONV vyhlásil odměnu, kterou prý dá tomu, kdo mě přejede!"
Bezdomovectví je vícero druhu: někdo si ho zvolí jako svérazný způsob žití. Někdo tam spadne díky svému způsobu života - všechny peníze prochlastá. Někdo do toho skutečně spadne ze sociálních důvodů a společnost mu musí podat pomocnou ruku. V době socialismu musel každý pracovat. Kdo nepracoval, neměl samozřejmě neměl nárok na sociální dávky, ale naopak. Byl to příživník, a jako takový byl odsunut do věznice, kde se mu o ubytování postaral stát. Přesto byli bezdomovci, pokud můžeme tak pojmenovat lidi, kteří sice chodili do práce, ale jejich pracovní doba povětšinou končila mezi devátou a desátou dopolední, kdy se především na stavbách chodilo na svačinu do hospody - zde už zůstávali do zavíračky. Poté, motajíc se, se domotali do maringotky, nebo stavební buňky, v kterých žili. V zimě si topili vším co bylo po ruce, včetně podlážek. Všichni to věděli, ale nikdo nečinil nic. V té době, v rámci rovnostářství, měli všichni podobnou mzdu a tak se takový "bezdomovec" hodil. Strhlo se mu pět set korun, které se rozdělily mezi zbývající členy party.
V polovině šedesátých let, kdy trochu povolila tvrdá cenzura a začala se v tisku objevovat velmi populární černá kronika se dalo dočíst i o některých případech bezdomovectví. Vzpomínám si na případ, kdy jeden muž přespával na konečné v Krči v bedně na písek do tramvají. Samozřejmě, že skončil ve vězení.
Nejznámější byli "bezdomovci" z doby "mániček". Máničky, než byly systematicky pronásledovaný, se stahovaly k Muzeu na Václavském náměstí. Často se nechaly cizinci, za určitý obulus, fotografovat před hotelem Jalta jak žebrají. Za obdržené peníze si koupily "texasky" (tak se té době říkalo jeansům - poté se jim říkalo rifle), které hodily na několik hodin do vody fontány u Muzea, poté je zpracovaly kameny, aby vypadaly odřeně. Na "texasky" případně bundy psaly různá hesla, především jména party či míst, k níž patřily. Protože na vesnicích a malých městech vzbuzovaly znechucený odpor místních, stahovaly se do Prahy. Většinou spaly v parku za Muzeem, nebo v teplovodních kanálech. Vzpomínám si, že když začal hon na máničky, tak jich jen u Muzea přespávalo přes stovku.
Máničky spatřovaly "životní jistotu" v možnosti nosit dlouhé vlasy. Ale k tomu šanci nedostaly. Hon který začal v létě 1966 dohnal v Praze čtyři tisíce mániček, které donutili ostříhat. Často se dělo tak, že jim sami policisté (SNB) ostříhali část hlavy a tím je donutili jít k holiči. Výsledkem této akce byla nezvyklá demontrace: Několik desítek ostříhaných mániček demonstrovalo s výkřiky: "Vraťte nám vlasy!" Něktěří z demonstrujících svou touho po životní jistotě v podobě dlouhých vlasů, odnesli vězením či vyhozením ze školy. Protože životní jistota není jenom v tím mít práci, ale i ve svobodě slova, oblečení, účesu, vlastního názoru, postoji. A tuto takzvanou "životní jistotu" neměl nikdo. Protože i bezdomovectví může být "životní jistota" jistého názoru.
Samozřejmě, že se některým stýská po tehdejší "životní jistotě". Mít jistotu pondělního kafíčka, při kterém se probere co bylo nového v televizi; co prožili na chatě; co se přihodilo u sousedů; a v kterém obchodě budou nové podpultové věci. Jistotu pátečního nervózní sledování hodin, kdy většina ve dvanáct hodin začala uklízet rozdělanou práci, kterou často maskovala, že něco dělá, aby vyrazili na nádraží nebo na roh podniku, kde čekali na příjezd manželova (-čina) auta. Na chatě pomluvili své neschopné vedení a rozplývali se nad novým autem souseda. Jak jsme na vojně říkali: "Smrádek, ale teplíčko." To byly ty naše životní jistoty, které nás pomalu dovedly na okraj kategorie rozvojových zemí.
