Bratři Lužové

Když jsem zvažoval o kom a čem psát, řekl jsem si, že by nebylo špatné psát o zajímavých bratrech. Jako první mě napadli bratři Lužové. Oba hrdinové. Starší s velkými zdravotními problémy, které mu nedovolili vojenskou kariéru; zatímco mladší měl síly na rozdávání a dotáhl to až na generála. Ale oba skončili stejně - předčasně zemřeli.

Začnu tím starším, méně známým, ale stejně hrdinným: Bohuslavem Lužou, bratrem známejšího Vojtěcha Lužy. Otec Václav Luža pracoval jako sluha v záložně. Ze čtyř dětí se dožili dospělého věku dva bratři Bohuslav a Vojtěch. Oba vystudovali reálné gymnázium, poté začali studovat techniku. Bohužel z důvodu špatného zraku musel Bohuslav studium předčasně ukončit a přešel na práva. Po vzniku republiky vstoupil do Československé strany národně socialistické (ČSNS) a hned příští rok byl zvolen do zastupitelstva Uherského Brodu. V roce 1932 povýšil na starostu a svým vlivem se mu podařilo do Uherskho Brodu dostat zbrojovku. V letech 1926 a 1932 byl zvolen i do zemského zastupitelstva a v prosinci 1938, po odstoupení Jaroslava Stránského, se stal poslancem čs. parlamentu. Byl ředitelem městské spořitelny.

Po 15. březnu 1939 mu hrozilo zatčení, protože nepřišel přivítat německou posádku. Ihned na počátku okupace navázal styk s městskou skupinou Obrany národa. Veškeré peníze, které ušetřil ze starostenského platu daroval na podzemní hnutí, členům strany a dětem do kláštera.

V srpnu 1939 Bohuslav Luža onemocněl. Dostal trombózu do nohy a špatně se pohyboval. 1. září v osm hodin ráno odešel  do spořitelny. Domů už nepřišel. Až později přišel jeden ze zaměstnanců s oznámením, že manžel posílá klíče. Po měsíčním věznění v Uherském Hradišti byl převezen na Špilberk, odkud následovala cesta do koncentračního tábora Dachau, odkud byl v roce 1941 převezen do Buchenwaldu, kde se setkal s mnoha jinými členy ČSNS (Zenkl a spol). Bohuslav Luža se dočkal osvobození tábora, ale 4. května si stěžoval na bolení hlavy a měl slabou horečku. Dopravili ho do nemocnice, kde si stěžoval na píchání u srdce a mluvil pološeptem. Večer klidně usnul a už se nikldy neprobudil. Zemřel 7. května 1945.

V roce 1946 mu bylo in memorian uděleno čestné občanství Uherského Brodu a na radnici mu byla odhalena pamětní deska (viz foto). 

Vojtěch Luža vysokou školu nedostudoval, protože vypukla I. světová válka a v srpnu 1914 byl odveden jako dobrovolník k 35. pěšímu pluku v Plzni. Jako velitel čety v hodnosti praporčíka odjel v listopadu 1914 na ruskou frontu, kde byl  30. listopadu 1915 zajat. V dubnu 1916 se přihlásil do legií a byl zařazen do 1. srbské dobrovolnické legie jako podporučík a účastnil se bojů v Dobrudži.

V lednu 1917 byl na vlastní žádost přidělen k 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad jako praporčík. Jako velitel kulometné roty bojoval u Zborova a na Transibiřské magistrále bojoval proti bolševikům. Přes přístav Terst se vrátil do ČSR až 1. května 1920.

Pro svou prudkou a přímou povahu dostal v légiích přezdívku Boris Hrozný. Jméno Boris dostal protože v Rusku přestoupil na pravoslaví a přijal jméno Boris. Ale po dvou letech z církve vystoupil. 

Po návratu se stal v hodnosti majora vojákem nové Československé armády. Postupně velel pluku, absolvoval kurz generálního štábu a velitele pluků, brigádě, přeskočil velení divize rovnou na velení armádního sboru. Následně byl pedagogem na Vysoké škole válečné v Praze a v letech 1932 - 1935 byl jejím velitelem. Při mobilizaci 23. září 1938 velel. II. čsl. armádě, která měla chránit hranici na severní Moravě. 

Vojtěch Luža byl potenciálním nástupcem Ludvíka Krejčího na nejvyšší funkci náčelníka hlavního štábu. Byl i účastníkem audiencí nejvyšších vojenských velitelů (Krejčí, Luža, Prchal...) 21. a 29. září u Edvarda Beneše, kde na něho vyvíjeli nátlak ve prospěch vojenské obrany i bez podpory Francie a Velké Británie. Po přijetí Mnichovské dohody patřil ke skupině generálů pomýšlející i na vojenské svržení vlády generála Syrového. V červnu 1938 byl propuštěn do civilu v hodnosti divizního generála.

Od počátku se nesmířil s kapitulací. Po okupaci odmítl emigraci a zapojil se do odboje. Odmítl vstoupit do organizace Obrana národa, protože předpokládal její rychlou dekonspiraci. Raději spolupracoval s odbojovou skupinou Parsifal a měl kontakty na přítele generála Aloise Eliáše.

Ještě před příchodem Heydricha do funkce říšského protektora připravoval svůj odchod do podzemí. Od Eliáše dostal přes prostředníka varování, že bude zatčen. Když byl zatčen Eliáš, odešel do předem připravené ilegality.

Gestapo si pro Lužu přišlo 29. září 1941 a protože ho doma nezastihla, zatkla jeho ženu Miladu a syna Radomíra (roč. 1922), kteří byli po samovazbě propuštěni pro nedostatek důkazů. V září 1942 po propuštění odešli do podzemí z kruhů blízkých otci.

Vojtěch Luža se  ukrýval v domě Karla Nováka v Javůrku u Domašova na Vysočině, od června 1942 do března 1943 se skýval v domě Jany a Františka Secových v Bosonohách. Po zatýkání v brněnském odboji odešel opět na Vysočinu do bývalé cihelny u Pánova. Po několika měsících se vrátil zpět do Bosonoh. Po prozrazení Viktora Ryšábka a Stanislava Jizery jako konfidentů brněnského gestapa Karlem Paprskářem v květnu 1944, odešel Luža i s manželi Secovými na Vysočinu. 

V tomto období vybudoval s profesorem Josefem Giňou, na torzu odbojových organizací Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme, svoji organizaci nazvanou Přípravný revoluční výbor, později Jaro, kde byl vojenským velitelem a Grňa politickým představitelem.

V létě 1944 se organizace Jaro sloučila s organizací Avala Josefa Císaře a vytvořila Radu tří, jejímž představiteli byli Grňa, Luža, Císař. Přijala také skupinu Josefa Svatoně a získala napojení na komunistický i slovenský odboj.

Po vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 začaly přípravy na ozbrojené povstání českého odboje, v němž měl Luža podporu odbojových skupin i exilové vlády jako jeho velitel. Na výzvu Císaře a Jiříkovského se přesunul k Říčanům u Prahy, kde začal připravovat konkrétní kroky partyzánského boje, které měly podle jeho představ, po přiblížení fronty, přejít v ozbrojené povstání lidu proti okupantům.

V létě 1944 vydal výzvu československým důstojníkům, kteří se doposud do odboje nezapojili: "Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíc na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností." Dále vydal rozkaz, že při zatýkání gestapem je nutné klást odpor: "Čest národa, a tedy i armády žádají, aby se každý příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud."

Po zatčení člena skupiny Sigma Josefa Ouředníka (člen ČSNS, zastřelen, když se se zbraní v ruce bránil zatčení v bytě Josefa Císaře - Žitná 29)

a zatčení Františka Jiřikovského 13. září 1944 se Luža ocitl v nebezpečí. Rozhodl se přesunout nazpět na Moravu do bezpečnějších úkrytů. S pobočníkem Josefem Korešem šli pěšky do Kácova, kde přespali, a druhý den pokračovali údolím Sázavy směrem na Novoměstsko do štábu Rady tří.

Po 120 kilometrovém pochodu se 2. října 1944 po 14. hodině  zastavili v Hřišti u Přibyslavi. Nejprve žádali o pomoc u Aloise Matějové, která je odkázala na starostu Jaroslava Honzu. Starosta zkontroloval osobní doklady na jména Wenzel Musil, lesní správce a Josef Koreš, úředník a odkázal je odpočinout si do místního hostince. Starosta ze strachu z provokace gestapa  o příchodu neznámých mužů s průkaznými doklady informoval strážmistra četnictva Josefa Navrátila, který zde prováděl vyšetřování, a navštívil starostu. Starosta ještě jednou neznámé kontroloval v hostinci.  

Josef Navrátil, který v roce 1943 zadržel uprchlého ruského zajatce, zatelefonoval po 16. hodině do Přibyslavi a zavolal si o posilu dvou četníků. Od nadřízeného Bohuslava Mečíře dostal rozkaz neznámé osoby osoby sledovat do doby než společně se Stanislavem Kunderkou přijedou. Po 17. hodině všichni tři četníci s tasenými zbraněmi vstoupili do hostince a vykřikli: "Ruce vzhůru!". Ti po opakování výzvy zahájili palbu z ruční zbraně. Při přestřelce byl Luža na místě zabit, jeho těžce zraněný  pobočník nepronásledován uprchl z hostince a v nedalekém poli spáchal sebevraždu. Pravou totožnost odhalilo až přivolané gestapo. Co se stalo s těly Lužy a Koreše není známo. Ze  137 generálů, kteří sloužili v čes. armádě k 1.9. 1938, jich celkem 24 bylo během okupace popraveno, zemřelo v koncentračním táboře nebo padlo (což je cca 17,5%). Vojtěch Luža byl jediný který padl se zbraní v ruce. Nejde o malé číslo, uvážíme-li, že například z 98 generálů sloužících k 1.9. 1939 v polské armádě, jich zemřelo stejným způsobem 15 (tj. cca 15,3%)

O události se odboj dozvídal postupně a nakonec byla o ní 20. října informována, prostřednictvím vysílačky Zdena výsadku Calcium, Londýnská vláda. Nástupce vojenského velitele Rady tří plukovník Josef Svatoň vydal rozkaz synu zatřeleného Radomíru Lužovi k odvetě.

Skupina 12 partyzánů složení z Radomíra Lužy, Adolfa Šedýho, Jana Sece a devíti ruských partyzánů 26. října ve 20 hodin přepadla zmíněnou četnickou stanici. (viz obr.)

 Na stanici byl pouze Jiří Hörner. Mečíř se psychicky zhroutil a nebyl ve službě a byl proto vylákán za pomoci Hörnera na stanici. Nakonec se ze služby na stanici vrátili Ondřej Otevřel, Stanislav Kunderka a kolemjdoucí Karel Stojka.

Po výslechu a rozsudku smrti popravili ve sklepě domu všech pět četníků, z nichž pouze Mečíř a Kunderka se podíleli na Lužově zabití. Navrátil odvetě unikl, ale neunikl smrti. Zahynul 25. 4. 1945 při náletu na Tišnov. Těžce zraněný Hörner ale přežil a podařilo se mu přivolat pomoc. Partyzánům se ale přesto podařilo přesunout se do bezpečí. V rozkazu byla zmíněna i odveta pro starostu Jaroslav Honzu, která nebyla provedena pro kompikovanost. Ve skutečnosti v Hřišti nebyl, protože se preventivně ukryl u příbuzných.

Radomír Luža se o odvetě vyjádřil: "Ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost. Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s námi." Akce byla vnímána jako úvod aktivního partyzánského boje, protože v říjnu byly postupně napadeny četnické stanice v Zubří, Zašové, Malé Lhotě a Podhradní Lhotě za účelem získání zbraní a prevence, proto se už mnozí četníci nemohli spoléhat na beztrestnost ve své aktivní spolupráci s nacisty.

Po válce byl incident vyšetřován orgány vojenského Obranného zpravodajství, podle kterých jako příčinu události označili přílišnou horlivost četníků nad rámec povinností.  

Ale jak je u nás zvykem, sedmdesát let od této události se obejvují blogy s názvem Sprostý vrah Radomír Luža, protože padli nevinní lidé (policisté). Myslím, že na místě mladého Radomíra Lužy bych se asi zachoval stejně. Ve válce, hlavně v téhle, padli miliony nevinných lidí - v koncentračních táborech, při bombardování, ale i v první linii, protože v drtivé většině vojákům nic jiného nezbývalo - než narukovat.

V Uherském Brodu, odkud bratři pocházejí, mají Nadaci Bratří Lužů. Myslím, že to je ta největší pocta, kterou mohli dostat.