Rasismus, diskriminace, šikana

Po hnutí Me Too, přišlo hnutí Black Lives Matter. Rasismus, diskriminace, šikana doprovází lidstvo už od té doby kdy žilo na stromech, a jsem přesvědčen, že se s ní setkal každý člověk, aniž si to uvědomil.  

Když jsem přišel jako nový žák do šesté třídy, hned první den se se mnou porvala budoucí spolužačka. Odnesl jsem si to já, protože nikdo nevěřil, že by mě mohla napadnout holka. Jakmile jsem stydlivě vstoupil do třídy neznámých spolužáků, k mému zděšení ke mně přišla jiná spolužačka a vybrabčila mě. Na čtrnáct dnů jsem se stal terčem všeobecného posměchu, než mi došla trpělivost a místo do školy jsem začal chodit za školu, než se to po dvou měsících provalilo a já dostal pár facek od otčíma. Svoji zlost jsem vyřešil útěkem z domova. Po dvou dnech mě policista dovezl na nádraží, z kterého jsem za další dva dny odjel k tetě do Olomouce.

V nové škole jsem byl posazen vedle kluka který byl po obrně a pohyboval se pouze pomocí berlí. Šikanoval celou třídu. Všichni museli dělat to co on chtěl. Když ne, žaloval babičce, která si chodila stěžovat do ředitelny. Další problém byl, že jsem byl Pražák, což fascinovalo některé spolužačky a štvalo některé spolužáky. Tři si na mě počkali poblíž koupaliště, a ač jsem bojoval jako lev, dostal jsem pořádný výprask.

Když jsem se příští rok vrátil nazpět do stejné třídy, tak trvalo skoro rok než mě mezi sebe přijala. V osmé tříde jsem to holkám vrátil. O přestávkách jsme zjišťovali jak jim narostly prsa. Samozřejmě pouze u těch u kterých to bylo jasné. Zbytek spolužaček, které neměly správně narostlá prsa, znechuceně postávala u okna a možná nás závistivě pomlouvala. (dalo by se říci, že jsem je diskriminovali). Asi by bylo vhodné se sejít (aspoň ti co přežili) a měli by jsme se objímat a líbat na usmíření.

Po roce 1969 jsem byl opět šikanován - diskriminován, protože jsem, přes několik nabídek ke vstupu do KSČ, vždy odmítl se k nim připojit; a tím pádem jsem se musel spokojit s tím, že vyšší funkci, jako mistr stavební údržby, nikdy nedosáhnu. Doposud nepřišel žádný komunista který by mě políbil nohu - škoda.

Není rasa, národ, náboženství, které by s tímto nemělo zkušenost. V poslední době se mluví o bílém rasismu a zapomíná se na jiné rasismy. Samozřejmě situaci nahrává nedávná  koloniální éra. Jenomže po pádu kolonialismus se situace často výrazně nezměnila. Kongo se po roce 1960, kdy získalo nezávislost, propadlo do neblahé doby Leopolda II. Hned po vyhlášení byl zabit předseda vlády Patrice Lumumba a Moise Tchombe odtrhl Katangu a od té doby tam probíhá permanentní občanská válka. Středoafrický prezident Jean-Bedél Bokassa se nechal prohlásit císařem a nechal střílet do protestujících školáků, kteří nechtěli nosit školní uniformy, které vyráběla jeho firma a když byl svržen, našlo se v jeho lednici lidské maso jeho nepřátel. Jen málo afrických států nebylo postiženo vojenským pučem či občanskou válkou. Vraždění bílých osadníků, především farmářů, dokázalo rozvrátit dříve bohatou Zimbabwe, a zdá se, že Jihoafrická republika má k tomu nakročeno.

Libérie (země svobody) má motto Láska ke svobodě nás sem přivedla. V roce 1817 byla založena Americká kolonizační společnost, která si dala do vínku umožnit návrat potomků černých otroků zpět do vlasti. Pro tento účel zakoupila pozemek v okolí Guinejského zálivu. Na zakoupení pozemku přispěl americký kongres částkou 100 000 dolarů. První osvobození černoši připluli v roce 1820. V roce 1847 na tomto územím vznikla, jako druhý nejstarší moderní africký stát, Libérie. Do ústavy Libérie bylo zakotveno, že běloch nesmí vlastnit půdu a nemůže se stát občanem Libérie - čili jasný rasismus, diskriminace.

Na území Libérie se usadilo asi 13 000 afroameričanů. Přicházející afroameričané byli relativně vzdělanější a kosmopolitičtější, a ihned od začátku začaly spory s místním obyvatelstvem, které bylo vystaveno projevy nadřazenosti a diskriminaci ze stran afroameričanů. Frustrace ze statusu druhořadých obyvatel dovedla Libérii k vojenskému převratu v roce 1980, která vyvrcholila dvěma občanskými válkami v letech 1989 - 1996 a 1999 - 2007. Taková obdoba války Severu proti Jihu, ovšem v africkém provedení.

Šestého dubna 1994 bylo sestřeleno letadlo s rwandským prezidentem Juvénalem Habyarimanem a ihned poté se Hutuové vrhli s mačetami na Tutsie a během sta dní zemřelo téměř milion lidí. Etnických čistek a válek jen v posledních desetiletích proběhlo v Africe několik. (jižní Súdán, Dárfúr, Eritrea - Etiopie, Mauretánie - Mali - Senegal, Somálsko..) Nikdo neprotestoval. Nikdo nelíbal druhému nohy.

Je mi záhadou proč tolik Afričanů se snaží dostat do zemí svých bývalých kolonizátorů či zemí o kterých prohlašují, že jsou rasistické. Jenom v Chicagu je skoro tolik etiopských lékařů, jako v rodné zemi. Možným důvodem je, že rasismu a bída v Africe je rozšířenější než ve zbytku světa. Etnické, náboženské čistky Afriku pronásledují nepovšimnutě celou dobu jejich nezávislosti. Nikdo neprotestuje, nikdo neničí pomníky - v podstatě to nikoho nezajímá a to i přesto, že obětí těchto čistek se šplhají k milionům.

Ani po II. světové válce, nejhorším konfliktu ve světových dějinách, v jehož pozadí byl nejhorší rasismus historie, se lidstvo nepoučilo. Nezávislost Indie způsobila exodus milionů lidí, kteří se podle svého náboženského vyznání dali na pochod. Střety mezi muslimy a hinduisty si vyžádali několik milionů obětí. A přesto to nestačilo, protože západní Pákistán vykořisťoval východní Pákistán a v roce 1970 došlo k občanské válce, která si vyžádala sta tisíce mrtvých, a z východního Pákistánu vznikla Bangladéš Čína se zmocnila Tibetu, pronásleduje Ujgury a snaží se změnit režim v Hongkongu. Iran šikanuje vlastní obyvatele. Kurdové musí bojovat o svá práva. V Jemenu je krvavá občanská válka. Sýrie se skoro rozpadla. Prosperující Libanon byl náboženskou válkou rozvrácen.

Smrt bez soud kohokoliv je nepřijatelná; i kdyby to byl zločinec. Ale nyní to vypadá, že jediná smrt je záminkou pro určitě skupiny, především levicových aktivistů, k vyvolávání nepokojů a snahu změnit svět podle jejich "jediného správného názoru". Kupodivu jsou to většinou mladé ženy, absolventky humanitárních oborů na univerzitách. Mám pocit, že ženy podléhají fanatismu víc jak muži (už vidím vzrušené odezvy feministek). Ve vzniklé situaci vidí příležitost k nastolení "nového řádu", který ve svých důsledcích může být stejný, ne-li horší, než současný "rasismus."

Minulost nezměníme! Jediné co můžeme udělat, je poučit se z ní a neopakovat ji!