Proč jsem rusofob?

Toto slovo se v poslední době často objevuje u některých autorů v urážlivém smyslu slova. Proto mně nezbývá než se veřejně přiznat a říci: jsem rusofob a nestydím se za to. Proč jsem k tomuto poznání došel, rád vysvětlím. 

Jednadvacátého srpna tisíc devět set šedesát osm na mě Rusové stříleli poprvé kolem osmé hodiny ranní u Letenského tunelu. Podruhé o dvě hodiny později v Mánesově ulici u rozhlasu. Naštěstí minuli, jinak bych patřil mezi další obětí jejich okupace. 

Druhý den jsem měl opět jeden konflikt; a to na Václavském náměstí u Československé státní banky, kde se mi jeden voják se samopalem, na kterém měl nastrčený bodák, chtěl podívat jestli mám v pořádku střeva. To mi potvrdilo, že má, už od dětství skrytá averze, k čemukoliv ruskému, má své opodstatnění.. 

A abych si své nabité rusofobství ujasnil, začal jsem si Ruskem blíže zaobírat. Zvláště ve vztahu k mé rodné zemi. Vždyť mě celé dětství vtloukali do hlavy, co všechno ruští mužici vynalezli (všechno) a jak jen díky bolševické revoluci mohl vzniknout náš stát; a jaká je to ohromná země, kde včera znamená dnes a se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. 

A jaká je pravda? Němci poslali největšího ruského hrdinu V.I.Lenina vagónem do Ruska. Věděli proč. V.I.Lenin aby upevnil moc bolševiků podepsal s Německem separátní mír a nechal spojence na holičkách. Díky tomu mohli Němci a Rakušané přesunout svá vojska na západní frontu. A naši legionáři? Ty najednou nemohli bojovat za svou vlast a museli si probojovávat přes celou Sibiř, aby se dostali domů. 

Naštěstí se hnusní imperialisté z Ameriky  přeplavili několik tisíc kilometrů od své vlasti a pomohli spojencům vyhrát Velkou válku. Díky tomu mohl vzniknout jeden stát s prozaickým názvem Československo. Bohužel byl brzy ohrožen rozpínavým Německem, které nesmělo mít armádu a ani zbrojní průmysl. Ale naštěstí měl na východě kamaráda - bolševické Rusko, kde mohlo Německo cvičit své budoucí důstojníky, letce a jiné složky. Nejspíš to byla odměna za jeden ušmudlaný vagón pro Lenina.

Když se Adolf Hitler rval k moci, mohla ho zastavit pouze koalice komunistů a sociálních demokratů. Bohužel se tak nestalo, protože "velký vůdce Stalin" to komunistům zakázal.  Asi proto, že měl doma hodně práce s uměle vyvolaným hladomorem na Ukrajině a Velkým terorem, který stál životy několika milionů lidí; a nemohl se věnovat takové podružné záležitosti jako je nástup nacistů k moci.

I Rusové (Sověti) měli své územní požadavky. Proto napadli Finsko; a pro jistotu podepsali pakt s Německem, který Rusku (Sovětům) dával volné ruce ohledně Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska a Rumunska (Bukovina) . Řádně toho využili, a s radosti sledovali jak Hitler útočí na hnusnou imperialistickou západní Evropu. Taky z toho něco měli. Dodávali Hitlerovi co potřeboval. Poslední vlak projel do Německa dvě hodiny před tím než byli sami napadeni.

Najednou prozřeli. A hledali spojence, kde se dalo. Dokonce ze svých gulagů pustili Poláky, Čechy, Slováky a další národy (pokud to přežili), aby jim pomohli bojovat. Nakonec se obrátili i na imperialistického satana Ameriku. A Američané opět, po více jak dvaceti letech, přepluli tisíce kilometrů do Afriky, aby pomohli. Bojovali na dvou frontách, které byli od Ameriky vzdálené tisíce kilometrů. Vyzbrojovali spojence a nakonec i Rusko (Sověty).

Z Afriky přeskočili na Sicílii, pak Normandii a i na Riviéru. Bohužel se zastavili v Plzní a díky tomu jsme spadli do chomoutu Rusů, kteří si do Československa a jinam dosadili své loutkové vlády, které dělaly přesně to, co chtěla Moskva. Následovaly procesy a desítky tisíc mrtvých. A když náhodou někdo nechtěl skákat, jak si oni představovali, Moskva rázně zakročila. V roce 1953 v NDR. V roce 1956 v Maďarsku a Polsku. A v roce 1968 u nás. Následky čtyřiceti let ruského (sovětského) protektorátu pociťujeme do dnes. Zvláště v myšlení některých lidí.

Jak si vážit národa, který si na třetí místo svých historických osobností zvolí masového vraha J.V. Stalina, který přemisťoval, jak chtěl, celé národy a měnil tím národní složení celých oblastí (Krym, Pobaltí).

Mám rád Dostojevského, Pasternaka a další, ale to nic nemění na moje nahlížení na Rusko.