Albertov 22. listopadu

Když jsem včera, po pěti dnech, opět kráčel ulicí k tribuně na Albertově, zdálo se, že se za ty dny nic nezměnilo. Samozřejmě kromě počasí, které spíše připomínalo dobu před šestadvaceti lety - mrzlo a a padal drobný sníh. 

Teprve když jsem přišel blíž, všiml jsem si některých změn. Tribuna byla menší a nebyl tam žádný  podbízivý plakát. Nebylo tam tolik vlajek, zvláště husitských a českých. Ani moc transparentů, protože tam nebyl nikdo kdo by je rozdával. Dokonce lidí přibylo pár stovek a policisté se dali počítat na prstech jedné ruky.

Přesto  mezi těmi dny byl obrovský rozdíl. Včera tam byli lidé, kteří jsou budoucností tohoto národa a státu, ať se to líbí či nelíbí pánům Konvičkům, Okamurům, Vandasům a dalším. V úterý to byla především minulost; nenávistní zapšklý důchodci; hoši v kanadách, v bombrech, krátkých vlasů a krátkého rozumu (to bude řevu). Nic, co by mohlo tento stát posunout dopředu. 

Prý to bylo v úterý Zemanův triumf. V čem má spočívat tento triumf? V tom, že se mu podařilo rozdělit společnost? Pokud toto má být ten jeho triumf, tak mě jímá děs a strach. To je přesně to o co Islámský stát usiluje. Rozvrat, nenávist a strach. A tomu pan prezident "sjednotitel"  velmi dobře nahrává.

Naštěstí doufám, že je tady dost lidí, kteří tomu nepodlehnou.