Dlouhán, Panděro a Švidroň (1/3)

Pry´ se to stalo za devatero horami a devatero řekami. Jenže to záleží

na tom, odkud se ty řeky i hory počítají. Třeba ostravští čtenáři by dostali

úplně jiné souřadnice, kde tato pohádka začíná, než třeba čtenáři

českobudějovičtí. A přitom z důvodu ochrany osobních údajů nebylo

možné identifikovat krále, ktery´ stál na začátku vyprávění. I když král,

jakožto osoba veřejně činná, nemůže zdaleka požívat takové ochrany

osobnosti jako nějaky´ jeho řadovy´ poddany´. Tento zásadní právní argument

však zůstal nakonec neoslyšen.

Spokojme se tedy s poněkud nepřekvapivy´m zjištěním, že v jakémsi

vzdáleném království panoval král. A ten měl syna. Jenže synovi,

nástupníkovi trůnu, se začala zapalovat ly´tka. Nejdřív se za děvčaty

jen otáčel. Chvíli to vypadalo, že si na víc netroufne. Ale pak jako by

se urval ze řetězu. Proháněl všechno, co mělo sukni, nejen na královském

hradě ale i v podhradí. Žádná děvečka, a mohla to by´t klidně

i společensky bezvy´znamná děvečka od krav, si před ním nebyla jistá.

To samozřejmě neznamená, že by před ním zděšeně prchaly. Spíš mezi

sebou soutěžily, kolikrát které projevil princ víckrát svou přízeň a povalil

ji do sena. Nebohá Julinka, tiché a hodné děvče, které umy´valo

v královské kuchyni nádobí, měla s princem nulové skóre a všechny

dívky z hradu i podhradí jí napůl pohrdaly a slabší nátury ji dokonce

skoro litovaly. Král se synovy´m milostny´m avanty´rám nejprve smál

a se slzou v oku vzpomínal dojatě na své vlastní mládí. Pak však začala

královna, že tohle je jen pro ostudu, a krátce na to přidala, že je

třeba syna oženit. Nakonec důrazně zaklepala při večeři prstem na

stůl a dodala: „Co nejdřív, včera bylo pozdě.“

Král jen vzdychl, utřel si ubrouskem ústa, vstal, mrkl na prince

a vyšel ven z jídelny. Princ vstal také, ústa si neotřel, matka mu ovšem

nenápadně naznačila, že má cosi na bradě. Princ tedy sáhl po ubrousku

a utřel si bradu. Pak se rozběhl, aby dohonil otce. Už od dětství

měl cely´ hrad prolezly´ od sklepa až po nejhořejší věž, ale po několika

zahnutích vlevo i vpravo a schodištích nahoru i dolů si najednou princ

musel přiznat, že to tady moc nezná. Král zalovil rukou kdesi hluboko

pod pláštěm a vytáhl klíč. Princ se v duchu rozesmál: Tak tady má náš

papínek svoje poklady! Poklady, o ktery´ nemá nikdo potuchy, nejspíš

ani její Veličenstvo matinka. Anebo třeba…

Když král odemkl dveře a vešli dovnitř, princ zklamaně protáhl

obličej. Nikde žádné lůžko s řetězy, bičem a dalšími nástroji, o ktery´ch

pry´ básnil jaky´si marky´z. Obrazy tady byly, ale úplně jiné, než princ

čekal. Žádné hanbaté nahotinky. Na všech byly v drahy´ch šatech mladé

ženy ozdobené šperky.

„Vyber si,“ ky´vl hlavou král.

„Jako co?“

„Jako nevěstu.“

Princ neskry´val své zděšení. Obešel polovinu obrazů a neříkal

nic. Pak prstem přejel po jednom obraze a podíval se, co mu ulpělo

na ukazováku. Ukázal prst otci. Král jen pokrčil rameny.

„Jak dlouho ty obrazy tady visí?“

Král opět jen pokrčil rameny.

„Touhle dobou všechny ty princezny mají už asi jen polovinu zubů

a barvu jejich vlasů bych asi taky uměl docela dobře popsat,“ mračil

• se princ.

Král se tvářil neústupně a čekal.

„A nemají ony samy aspoň nějakou dceru? Třeba z levého boku?“

Královo mlčení prince dráždilo. Mít tady kus pergamenu, vzteky

by ho roztrhal na kousíčky. Tak aspoň chytil jaky´si závěs, co visel na

zdi, a prudce jím škubl. Pod závěsem byl obraz. Portrét krásné dívky.

Princ pohlédl na otce. Ten se tvářil dost vyděšeně. Princ přistoupil

k obrazu a přejel po něm prstem. Povrch obrazu byl lepkavy´, asi tu

nevisel moc dlouho. Princ se podíval na dívku na obraze důkladněji.

Postavu měla pěknou, ale tu naprosto trumfla mírná, lehce usměvavá

ústa. A co teprve její oči! Byla v nich něha, byla v nich pokora, byla

v nich laskavost, byla v nich snad i jistá moudrost, a přitom i přirozená

sebejistota. Princova zloba byla najednou tatam. Stál před obrazem

jako beránek. Jako beránek se však netvářil, spíš jako hloupé tele.

Otočil se ke králi.

„Tuhle bych,“ zajíkl se princ, „tuhle bych si vzal.“ Pak se vzpamatoval,

odkašlal si a řekl odhodlaně: „Tuhle si vezmu za ženu.“

Král jen polkl. Pak přiškrceny´m hlasem zaprotestoval: „Ten obraz

sem nepatří. Všechny ostatní princezny přinesou věnem obrovské

říše. Království. V jednom případě dokonce i císařství. Tenhle obraz

je tady jen kvůli dobry´m sousedsky´m vztahům. Žádné územní zisky.“

Princ pohlédl otci do očí. Král synův pohled nakonec nevydržel

a sklopil oči.

„Mně jde o ni, a ne o nějaká území.“

Král polohlasně zaúpěl: „Víš ty vůbec, co by tě čekalo? Ona není

k mání. Smiř se s tím. Ten obraz jako by tady ani nebyl. Zapomeň na ni.“

„Není k mání? Je už někomu zaslíbená?“ vrátil se na zem princ.

„Je to ještě horší,“ zasmušil se král. „Má ji v moci jaky´si černokněžník

daleko odsud.“

„A co z ní má? Udělal si z ní sexuální otrokyni?“

„To snad ne,“ zatvářil se nerozhodně král.

„Tak co z ní má? Drží ji kvůli vy´kupnému?“

„Kvůli vy´kupnému? Pry´ si snad ani o žádné neřekl,“ podivil se král.

„Tak to pak nedává žádny´ smysl. Nechce ani sex ani peníze. Tak

na co ji má?“

„Černokněžníci jsou, chlapče, extra sorta. Oni myslí úplně jinak

než my. Já osobně si myslím, že jemu jde o to, aby se co nejvíc princů,

marky´zů a hrabat vydalo osvobodit princeznu. A on pak ukáže svou

moc a všechny ty osvoboditele zamáčkne jako obtížny´ hmyz. Pěkně

jednoho po druhém. Princezna mu nejspíš slouží jako jakási návnada.“

„Půjdu a princeznu vysvobodím.“

„Chceš skončit jako obtížny´ hmyz?“

„Ne, a ani tak neskončím,“ vypjal prsa princ. „Anebo tak skončím,“

připustil po chvíli, „ale aspoň se ji pokusím vysvobodit. Já prostě

musím.“

„Já vím,“ povzdechl si král. „Však jsi můj syn. Já byl taky 

mlady´.Tak ti rozumím. Ale jako stary´ král vím líp než ty, co tě čeká.“

(pokračování příště)

(Ilustrace Alžběta Schreiberová)

Pohádka je z právě vycházející knihy Nevykládej mi pohádky! Ukázky z této knihy budu číst 21. listopadu 2022 v 17 hodin v kavárně Knihy Dobrovský na Joštově 6 v Brně.