Dlouhán, Panděro a Švidroň (3/3)

 Princezna krátce pohlédla na prince, pak však hned spustila oči k zemi. „Uhlídáme tě i tuto noc, princezno,“ ujišťoval ji princ. „Zatím jsme ji neuhlídali ani jednou, musíme se polepšit,“ podotkl Švidroň. „Vezmu si první hlídku."

Dlouhán se probudil jako první. Rychle vzbudil prince a Švidroně. Panděro

však chrápal a vzbudit se nedal. Venku už pomalu začínalo svítat.

Princezna byla pryč. Princ se se zoufalstvím v očích podíval na

Švidroně. Ten přestal pozorovat špičku svého nosu, otevřel okenici

a zahleděl se do dálky.

„Sto mil odtud je les, uprostřed lesa stalety´ dub a na jeho samotném

vršku žalud. Ten žalud je ona.“

„Kolik je to kilometrů?“ vykřikl zoufale princ.

„Asi sto šedesát, ale to je jedno,“ usmál se Dlouhán. Pak se otočil

k Švidroňovi: „Vezmu tě jako navigátora.“ A už byl venku, natáhl se,

posadil si Švidroně na ramena a byl tentam.

Princ zalomcoval Panděrem. Sice ho neprobudil, ale aspoň přestal

chrápat. Ale to už Dlouhán podával princi oknem žalud. Princ pustil

žalud na zem a najednou tu stála princezna. Stále upírala oči k zemi,

ale, snad za to mohly červánky, už nebyla tak bledá jako včera večer.

Rozlétly se dveře. Ve dveřích stál černokněžník. Když uviděl princeznu,

zlostně vykřikl a Bang!!! Horní obruč v pase mu praskla a spadla na

zem. Rána probudila Panděra. Ten jen nechápavě zíral, jak si černokněžník

odvádí princeznu.

Dlouhán prostrčil oknem dovnitř Švidroně, sám se smrskl a vešel

za ním.

„První kolo pro nás,“ usmál se princ.

„Ale jen tak tak,“ poky´val hlavou Dlouhán. „On nám nejspíš dal

něco do vína, abychom usnuli.“

„Já víno nepil a usnul jsem taky,“ pomalu přicházel k sobě Panděro.

„Možná to přidal do všeho,“ napadlo prince. „Dokážeme by´t dva

dny bez jídla?“

„Klidně ty´den a nebude to poprvé,“ usmál se snad trochu hořce

při vzpomínce Švidroň.

„Dva dny bez jídla?“ vytřeštil zoufale oči Panděro.

Dlouhán se sklonil pro obruč na zemi. Dlouze si ji spokojeně

prohlížel. Pak vytáhl dy´ku a zkusil udělat do prasklé obruče krátky´

vryp. Usmál se na Švidroně i Panděra, ti mu vědoucí úsměv opětovali.

Pak sešli všichni čtyři dolů. V jídelně bylo prostřeno pro čtyři.

Šunka iberská, šunka parmská, šunka veganská. Vajíčka slepičí, křepelčí,

kachní, ovocné šťávy všech barev, sy´ry kravské, kozí i ovčí. Panděro

jen zaúpěl. Dlouhán ho poplácal po zádech a vedl z jídelny ven.

Hned u vchodu do zahrady stála socha pohledného mladíka, o kus dál

další. Byla zde vlastně celá dlouhá řada soch. Materiál pískovec, všechny

sochy v životní velikosti, všechny vypadaly hodně realisticky. A taky

jako by byly od stejného sochaře. Na konci řady čtyři prázdné sokly.

„Ty jsou pro nás,“ ky´vl Dlouhán.

„Takovej malej pro mě?“ divil se Panděro a stoupl si na podstavec.

„Vždyť mě to sotva unese.“

„Tak se snaž, ať se tam nedostaneš,“ vyprskl princ.

„Dělám, co můžu,“ ohradil se Panděro. „A večer klidně můžu mít

první hlídku já.“

„To můžeš. Ale celou dobu budeš chodit, abys neusnul. Stejně to

platí i pro každého dalšího, kdo bude mít hlídku po tobě.“

„Mně jen vrtá hlavou ten vrabec, co tak rozčileně čimčaral, když

jsme přišli k dubu,“ dumal Dlouhán. „A dokonce mě zkusil klovnout,

když jsem natáhl ruku po tom žaludu.“

„Mně taky připadal dost divny´, boj o teritorium? Ne, o to mu

nešlo,“ přisvědčil Švidroň. Pak se zarazil: „Ty myslíš, že to mohl by´t

Brabec?“

„Jestli mu ten černokněžník dal ptačí masku, proč ne? Příště by

sis měl nasadit to svoje sklíčko a podívat se mu do očí,“ přemy´šlel

nahlas Dlouhán.

„To nemůžu. Tolikrát jsme dělali spolu, on je málem jako můj

vlastní brácha, to fakt nemůžu,“ bránil se Švidroň.

„Ani to nebude zapotřebí. Teda když budeme odpovědně držet

všechny hlídky,“ chlácholil ho princ.

„Ale řeknu vám, že ten zámecky´ zahradník je fakt třída,“ přerušil

prince Panděro. „Podívejte na ty parádní kosatce.“

„A co teprve zeleninová část, co?“ zašklebil se Dlouhán a vytáhl

Panděrovi z rukávu ředkvičku. „Bůhví, čím je napuštěná,“ hodil

ředkvičku dlouhy´m obloukem až kamsi na kompost. Panděro se za ní

lítostivě ohlédl. „Pro tebe by byla stejně jak malina slonovi,“ konejšil

ho Dlouhán.

Slunce už bylo nad obzorem, a tak se všichni čtyři vrátili do zámku.

V jídelně nahradila snídani bohatá večeře. Panděro nemohl spustit

ze stolu oči, ale Dlouhán a Švidroň ho nemilosrdně tlačili před sebou.

Venku už byla tma, když vešel černokněžník a za sebou vedl

princeznu.

„Snad jste nepohrdli mou pohostinností?“ usmál se sladce. „Když

chcete by´t hlady, bránit vám v tom nebudu. Tady je princezna, uvidíme

se ráno.“

Když se za černokněžníkem zavřely dveře, princ se pokusil oslovit

princeznu, ta však měla oči pořád přilepené k zemi.

„Nesyčí tady něco?“ napínal uši Švidroň. „Na tohle moje oči

nestačí.“

„Já nic neslyším. To je nejspíš vítr venku,“ uklidňoval ho Dlouhán.

„Kluci, tak první hlídku si beru já,“ rozšafně oznámil Panděro.

„Zatím si můžete klidně trochu zdřímnout.“

-

Tentokrát se jako první probudil princ. Venku už bylo skoro jasno.

Princezna nikde. Princ zatřásl Švidroněm, ale probudili se všichni.

Švidroň se zadíval do dálky.

„Dvě stě mil odtud je hora, snad nějaky´ čedič nebo bazalt nebo tak

něco. Pod ní je velky´ diamant a ten diamant je princezna. Dlouháne,

jdeme na to.“

Princ se chtěl zeptat, kolik je to kilometrů a jaky´ je rozdíl mezi

čedičem a bazaltem. Pak se rozhodl mlčet, tohle opravdu nebylo podstatné.

Když Dlouhán se Švidroněm zmizeli, podíval se princ poněkud

vyčítavě na Panděra. Včera nebyl k ničemu, dneska není k ničemu.

S tímhle pomocníkem teda moc šťastnou ruku neměl. Ale to již oknem

podával Dlouhán princi diamant. Princ pustil diamant na zem

a najednou tu místo něj byla princezna. Usmívala se anebo se to princi

jen zdálo?

Vtom se rozlétly dveře a v nich ten odporny´ dědek. Potměšile

se usmíval. Jakmile však uviděl princeznu, zařval jako raněné zvíře.

V pase mu praskla s velky´m třeskem druhá obruč a spadla na zem.

Černokněžník se vzpamatoval: „Gratuluji, princi. Skvěly´ vy´kon. Ale

ještě jsme neskončili.“ Popadl princeznu za ruku a zmizel s ní pryč.

Oknem vlezli dovnitř Švidroň s Dlouhánem. Dlouhán se chvíli

rozhlížel po místnosti, a pak začal systematicky kousek po kousku

studovat zeď. Chvíli se natahoval ke stropu, chvíli klečel na zemi. Pak

strčil nos do jakési škvíry a spokojeně se usmál.

„Tady to je, slyšel jsi dobře,“ ukázal Dlouhán škvírku Švidroňovi.

„Ještě je tam cítit slaby´ nasládly´ zápach.“

„Co tam je?“ divil se princ.

„Tudy nám sem ten dobrosrdečny´ stařík pustil v noci něco, aby

se nám dobře spalo. Nepodařilo se mu nás uspat večeří, tak to musel

udělat jinak,“ usmál se spokojeně Dlouhán. „Budeme muset tu

škvírku něčím ucpat. Postarám se o to,“ poky´val hlavou a vyšel dveřmi

ven.

„Jak to šlo?“ zeptal se Panděro.

„Jak jsem říkal,“ pokrčil rameny Švidroň. „Jen mě trochu překvapilo,

že když jsem si nasadil svoje sklíčko, očima provrtal tu skálu

a užuž sahal po diamantu, najednou se tam objevil krtek a chtěl mě

snad kousnout nebo co. Jako by ten diamant bránil.“

„On ten krtek byl asi náš kolega Krtek, co?“ pobaveně se zatvářil

Panděro.

„Akorát vypadal jako opravdovy´ krtek.“

„Třeba mu ten černokněžník nasadil krtčí masku.“

Vešel Dlouhán s hrudkou jílu. Zamázl jílem otvor ve stropu: „To

jsem zvědavy´, jaké uspávadlo má na nás připravené na třetí noc.“

„Ty myslíš, že se i potřetí necháme uspat? To ani omylem,“ rozhořčil

se princ.

„Kluci, já mám hlad,“ zaúpěl Panděro.

„Vydrž,“ konejšil ho Dlouhán, „když všechno půjde dobře, budeš

mít zítra ráno královskou snídani.“

Švidroň si zatím prohlížel obruč, která před chvílí spadla z černokněžníkova

pasu. Položil na ni ucho a zaťukal prstem. Spokojeně

se usmál. Pak zaťukal ještě jednou. Usmál se na Dlouhána a Panděra,

ti souhlasně přiky´vli.

Den se tak trochu vlekl. Nejhorší bylo, že ať šli, kam šli, vždycky

museli projít okolo jídelny. Plné stoly vháněly Panděrovi slzy do očí.

Nakonec přece jen přišel večer.

Do komnaty vstoupil černokněžník následovany´ princeznou.

I když měla sklopené oči, princ v nich četl pohled plny´ naděje. Ale

možná se mu to jen zdálo. Zato černokněžník se tvářil sebevědomě.

„Kdo se směje nakonec, ten se směje nejlíp,“ odfrkl si, aby dal

všem najevo, kdo bude ráno vítězem.

Když odešel, princezna krátce pohlédla na prince, pak však hned

spustila oči k zemi.

„Uhlídáme tě i tuto noc, princezno,“ ujišťoval ji princ.

„Zatím jsme ji neuhlídali ani jednou, musíme se polepšit,“ podotkl

Švidroň. „Dnes si vezmu první hlídku já.“

-

První se probudil Panděro.

„Kluci, vstávejte. Já snad hladem ani oka nezamhouřil. Kde je

princezna?“

„Tisíc mil odsud je jezero nebo snad moře,“ informoval ostatní

Švidroň. Na dně jezera je škeble, v té škebli je perla a ta perla je princezna.

Kluci, jdeme na to.“

A to již byl Dlouhán venku a bral si na ramena Švidroně i Panděra.

Princ za nimi ustaraně hleděl z okna, jak mizí v dálce.

-

„Doprava, víc doleva,“ velel Švidroň. Dlouhán zabočil trochu doprava,

pak víc doleva a ve chvilce byli na břehu velké vodní hladiny.

Dlouhán si vyhrnul rukáv a strčil ruku do vody. Zavrtěl hlavou,

když vytáhl prázdnou ruku. „Zkusím to ještě jednou.“ Natáhla svou

ruku do neuvěřitelné délky a ponořil ji do vody. „Au, potvoro,“ vykřikl.

Když vytáhl ruku z vody, měl na ukazováčku dvě řady krvavy´ch ranek,

jako by ho tam něco kouslo. Třeba štika.

„Je to na tobě,“ ky´vl Dlouhán na Panděra. Ten si lehl na zem

a začal pít vodu z jezera. Nebo to bylo moře? V tom Panděro vyskočil.

Na spodním rtu mu visela zakousnutá štika. Štika se pustila rtu,

spadla na zem a snažila se dostat zpátky do vody. Švidroň ji však

chytil za ocasní ploutev: „Pane kolego, nikam. Pustím vás, teprve až

dokončíme práci.“

Panděro si znovu lehl na břeh a pokračoval v pití. „Teď už to půjde,“

zabručel Dlouhán, sáhl do vody a vytáhl škebli. Otevřel ji a v ní

nádherná perla.

„Jdeme,“ zavelel Dlouhán. Švidroň pustil štiku a vyškrábal se

Dlouhánovi na záda. Štika hned zajela do vody. Panděro následoval

Švidroně, až Dlouhán zaúpěl. S Panděrem a půlkou jezera v jeho břiše

byly najednou jeho kroky přece jen kratší. Světla už bylo docela dost.

Za chvíli vyjde slunce.

„Takhle to nejde, seskoč, Panděro,“ zavelel Dlouhán.

„A to mě tady chceš nechat samotny´ho?“ lekl se Panděro a chytil

se ještě pevněji.

„Vrátím se pro tebe,“ konejšil Panděra Dlouhán. Panděro se

držel jako klíště. Nebo jako jeden herec, ktery´ se narodí o několik

století později? Dlouhán poskočil a Panděro se s žuchnutím sesul

na zem.

Dlouhán hned prodloužil krok. Bude to však stačit?

Švidroň se nespokojeně na Dlouhánovy´ch zádech zavrtěl: „Dělej

něco, černokněžník už jde!“

A opravdu. Princ stále zoufaleji vyhlížel své služebníky z okna, ti

však nikde. Během chvilky se objeví na obzoru okraj slunečního kotouče.

Oni nikde. Zato jsou slyšet černokněžníkovy kroky. Už už bere

za kliku. Klika od dveří jde pomalu dolů, černokněžník si vychutnává

své jisté vítězství. Ti čtyři budou za chvíli stát na konci dlouhé řady

soch jako jeho další trofeje. Jistě k nim pak časem přibudou i další.

On je přece mocny´ černokněžník. Otevře dveře, ty se zhoupnou dovnitř.

Cesta pro triumfální vstup je volná. Teď by měly zaznít trubky.

Černokněžník udělá volně jeden krok, pak druhy´.

„Dělej něco! Hoď tu perlu dovnitř,“ přikazuje Švidroň.

„A co když se dopadem rozbije?“ zoufá si Dlouhán.

„Dělej! Teď je to buď anebo!“

Černokněžník dělá poslední krok do místnosti. V tom na podlaze

něco zazvoní a najednou je tu princezna. Černokněžník neartikulovaně

zařve. Praská mu poslední obruč a padá na zem. Z obruče vyletí

havran a s krákáním vyrazí kolem princezny oknem ven.

Princezna se až štítivě odtáhne. Pak se usměje na prince.

„Děkuji ti za vysvobození, princi.“

Prince chytá závrať. Ta ústa, ty oči. Co všechno v nich je. Něha,

snad i moudrost, porozumění. Princ přistoupí k princezně a bere ji

do náruče.

Od okna se ozve decentní zakašlání. To se vrací Švidroň.

„Kde je Dlouhán?“

„Musel se vrátit pro Panděra. Jak ho pustil, udělalo se vprostřed

pouště nové jezero. Panděro se v něm málem utopil.“

„Už jsme tady,“ halasil Panděro, když vklouzl dovnitř, Dlouhán

hned za ním. „Tady je,“ zajásal Panděro, když zvedl ze země poslední

obruč. Jemně jí zatřásl a pak blaženě poslouchal zvuk, ktery´ vydával

chvějící se kov. „Ale nejprve snídaně,“ odložil Panděro obruč a vyběhl

radostně ze dveří.

Ve dveřích jídelny však zůstal nevěřícně stát. Jídelna je plná mlady´ch

mužů, kteří dojídají poslední zbytky z mís. Panděro vyběhne ven.

Kde byla ještě včera galerie soch, jsou jen prázdné podstavce.

„Kde je moje snídaně?“ zaúpí Panděro. „Ty jsi vysvobodil všechny

prince a oni mi sežrali snídani,“ vykřikne zoufale, když se ve dveřích

objeví princ v náručí se svou blaženě se usmívající nevěstou.

(první část: https://vladislavdolnik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=793874)

(druhá část: https://vladislavdolnik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=793881)

(Ilustrace Alžběta Schreiberová)

Pohádka je z právě vycházející knihy Nevykládej mi pohádky! Ukázky z této knihy budu číst 21. listopadu 2022 v 17 hodin v kavárně Knihy Dobrovský na Joštově 6 v Brně.