Koňská hlava

Princ teď chodil zpívat k řece skoro každý večer. Potřeboval se vyzpívat ze své bolesti. Zvlášť když zahlédl na hladině svůj obraz. Nemohl dělat nic, a tak jen zpíval. Ani si nevšiml, že ho z druhého břehu pozorují něčí oči. 

Bylo jednou jedno království. V tom království král a královna. A ti měli problém. Přes veškerou snahu následník trůnu nikde. A že se oba snažili. Ono to tak bývalo kdysi dost často, nejen v pohádkách. Zdá se, že nejen kdysi. 

Královský komorník začal dávat jeho Veličenstvu nevyžádané a dost trapné rady ohledně poloh vhodných pro početí. Dvorní dámy před královnou trousily své úvahy o výpočtu plodných a neplodných dní. Babky kořenářky si podávaly na hradě dveře a nabízely naprosto zaručený prostředek na otěhotnění. A oba královští manželé, aniž by si to zpočátku uvědomovali, začali dřít jako galejníci, jen aby zplodili potomka. Už to nebylo pro radost, ale dřina dvou jedinců vědomých si své odpovědnosti k národu.

Babky kořenářky časem vystřídali všelijací šamani a jiné pochybné existence. Každý nabízel jiný osvědčený postup, ale nefungovalo nic. Král i královna byli už tak utahaní a uondaní, že když král dorazil do královniny ložnice, kolikrát si raději spolu povídali a pokus o zplození potomka odložili na zítřek. Král si najednou s překvapením uvědomil, že má ženu nejen žádoucí, ale i vtipnou a inteligentní. Byla radost si s ní povídat. 

Král s královnou často spolu vyjížděli na koních do okolí hradu. Po jedné takové projížďce vjeli na nádvoří, a podkoní nikde. Ani štolba. Tak oba seskočili a sami odvedli koně do stáje. Ani tam nikdo. Uvázali koně a najednou, bůhví, jak se to stalo, se ocitli v seně jako nějaký čeledín s děvečkou. Kdepak královský majestát. Kdepak plození dědice trůnu. V té chvíli mysleli na něco úplně jiného. Jen kůň, co byl uvázaný kousek vedle, je bez zájmu pozoroval. Opravdu bez zájmu? V očích jako by se mu blýskalo. Nebezpečně blýskalo.

V řece pod hradem ani neproteklo od té doby moc vody a královna najednou měla pocit, že je něco jinak. Že by? Nejistota se změnila v jistotu, a pak se i v nejmenší chaloupce v království vědělo, že královna nosí pod srdcem dědice. Určitě to bude dědic. Kde brali všichni tuhle jistotu? Snad proto, že si to král přál, snad proto, že následník trůnu je prostě následník trůnu. 

Porod byl mimořádně těžký a královna ho jen taktak přežila. Dítě mělo velkou hlavu a nechtělo se mu ven. Když se po celodenním boji přešlo na boj celonoční, královský ranhojič si už už připravoval nástroje, aby zachránil aspoň dítě. Vyčerpaná rodička nakonec našla v sobě poslední zbytky sil a dítě bylo venku. Byl to opravdu chlapec. Sláva! Narodil se následník a dědic trůnu! Hurá! Jenže jaký následník? Měl velkou hlavu. Hydrocephalus? Vodnatá hlava? To v žádném případě. Jen jaksi ta velká hlava zatraceně připomínala koňskou hlavu. Jako by to byla hlava hříběte. Protažený obličej, velké nosní dírky, jeden by spíš řekl, že nozdry. Uši posazené o trochu víc dozadu. A chlapec s nimi mohl dokonce i hýbat. Porodní bába nejprve nechtěla chlapce matce ukázat, ale pak přece jen povolila.

„Ty jsi mi dal zabrat, ty moje hříbátko,“ zašeptala královna vyčerpaně.

„Veličenstvo, to je jen teď po porodu, to se časem srovná,“ těšila královnu porodní bába.

Nesrovnalo. Chlapec rostl jako z vody. Na nedostatek rodičovské lásky si nemohl stěžovat. Ale hned při prvním pohledu každého napadlo, že se až moc podobá koni. Ostatní děcka na hradě na něj zkoušela pokřikovat: „Šemíku!“ Rodiče jim to však velmi rychle zatrhly. Kdo by chtěl přijít o místo kvůli nezvedenému spratkovi, a možná nejen o místo. V sázce mohla být klidně i rodičovská hlava. Nicméně když se vyskytly v provozu hradu nějaké problémy, a že jich bylo, ať už šlo o nesrovnalosti v částkách vyplacených z královské pokladny, ty byly nejčastější, anebo o vybrané daně, ty byly hned v závěsu, pomrkávali královští úředníci na sebe a dodávali: „Nechej to koňovi, má větší hlavu!“ Pak dovolili, aby jim přes tvář přeběhl krátký úsměv. Na to si rukou přejeli přes ústa a už opět vypadali vážně a zadumaně. Přitom to ani nemysleli tak zle, jak to vypadalo.

Když bylo princi už dost let, nastoupila na něj armáda domácích učitelů. Jeden ho učil číst a psát, druhý počítat, další latinsky a řecky, jiný ho učil šermovat a další zas jezdit na koni. A jeden ho dokonce učil i hudbě a zpěvu. To měl princ nejraději. Podle nejnovějších pedagogických teorií použili u prince vynález přivezený od sousdů, po německu nazývaný prýglknabe. Z neurozených chlapců na hradě vybrali jednoho, kterého mohl učitel potrestat rákoskou, pokud princ zlobil nebo neuměl. Stalo se to ovšem jen jednou a zrovna v hodině princem oblíbeného zpěvu. Princ si prostě spletl gregoriánský chorál Dies ire s Ave marestella a už měla rákoska hody. Princ se dokonce rozplakal, když viděl, jak za jeho chybu trestá učitel někoho jiného. Ať dostane rákoskou on, řekl učiteli hrdě. Ale ten nemohl vztáhnout ruku na prince, i když to princ navrhl. A tak si princ pak raději zatraceně dával pozor, aby prýglknabe, syn zahradníka, nedostával na zadek. A docela se mu to dařilo.

Princ rostl a koni se podobal čím dál víc. Královna si zoufala. Prince zplodili oba urození rodiče na seně ve stáji. Nikdo o tom přece neví. Má být tohle trest? Nebo je to nějaké prokletí? Každou kletbu prý nakonec zlomí láska. Oni přece svého syna milují, tak proč se nic neděje? Na hrad začali opět přijíždět všelijací zaříkávači, šamani, švindlíři a hochštapleři, ale občas taky špičkoví ranhojiči a bradýři. Jak má člověk poznat, kdo je špičkový ranhojič a kdo jen obyčejní podvodník? Zaplaceno dostali všichni, pomoct však nedokázal žádný.

Princi jeho podoba nevadila. Aspoň se tak vždycky tvářil. Když však k večeru sestoupil z hradu k řece a viděl na hladině svůj obraz, bylo mu úzko. Když končí den, je těžké být sám. A princ si najedou začal zpívat. Nebyla to ani Ave marestella ani Dies ire. Byla to píseň beze slov. Ale bylo v ní tolik skryté bolesti, skryté touhy, skrytých přání. Vtom však najednou… Zdálo se mu to? Zafoukal vítr a větve olše na břehu řeky jako by šeptaly: „Nezoufej. Až se najde dívka, které si tě ráda vezme ve tvé koňské podobě, o svatbě tvé prokletí zmizí. Jen se to nesmí dozvědět nikdo předem.“ Princ si nebyl jistý, jestli se mu to jen nezdálo. Napínal uši a nic.

Chodil teď zpívat k řece skoro každý podvečer. Potřeboval se vyzpívat ze své bolesti. Zvlášť když zahlédl na hladině řeky svůj obraz. Občas zkoušel poslouchat, jestli mu olšoví potvrdí svou předpověď. Nic. A tak zase zpíval. Ani si nevšiml, že ho z druhého břehu pozorují něčí oči. 

O pár dní později se při hodině učitel zpěvu už už natahoval po rákosce.

„Co to je za krákání?“ rozkřikl se. 

„Princ mutuje,“ rozesmál se z druhého rohu komnaty učitel dvorské etikety a tance.

Učitel zpěvu se zarazil. „To bych asi měl říct jeho Veličenstvu,“ zkusil vylovit z paměti soupis svých povinností.

„Tak to je čas prince oženit,“ rozesmál se král, když mu učitel zpěvu s mnoha úklonami a kudrlinkami sdělil velkou novinu. Hned pověřil vrchního komorníka, aby vše zařídil. Komorník vedl v evidenci všechny potenciální nevěsty z královské krve. Okamžitě sedl a všem poslal standardní dopis s popisem princových předností a soupisem královských statků, které jednou zdědí. K dopisu přiložil i zdařilý princův obraz od královského portrétisty. Chvíli se nedělo nic a vlastně ani potom. Jen z jednoho království za mořem došla odpověď s opatrným dotazem na možnost vojenské výpomoci. Odesílatel pak v samém závěru velmi malým písmem připustil, že je jeho dcera už několik let vdaná a jako nevěsta tedy nepřichází v úvahu.

„Když to nejde zvenku, půjde to doma,“ nenechal se odradil král. Na sobotu vyhlásil dvorní ples a všechny dvorní dámy na něj byly písemně pozvány. Ono je to se zvacími dopisy občas složitější, jak si možná vzpomenou starší čtenáři. Tenhle měl za následek epidemii neznámé choroby. Skolila všechny dvorní dámy a nebohé pacientky se co nejlítostivěji omluvily za svou neúčast na plese. Být časem královnou by nemuselo být tak špatné, ale spát noc co noc vedle Šemíka? Dejte pokoj. V pondělí však už byly všechny na smrt nemocné opět zdrávy.  

Král nebyl žádný hlupák a došlo mu okamžitě, o co jde.  Komorník samozřejmě navrhl exemplárně potrestat pár dvorních dam třeba uvržením do hladomorny. Král byl proti. Místo toho nařídil purkrabímu, aby veřejně vyhlásil, že se o princovu ruku může ucházet kterákoliv neprovdaná žena z království a to bez ohledu na výši svého věna.

„Veličenstvo, to přece nejde. Takhle to vypadá, jako by princ byl nějaké nedochůdče, takže se hledá nevěsta, ber, kde ber. Ale princ přece není žádný ňouma. Umí se ohánět mečem i perem. A je to přece příští král. Ten musí mít možnost si vybírat, a ne že se ožení s nevěstou, která se nad ním nakonec milostivě slituje.“

„Takže bychom tady měli mít zástupy nevěst, že?“ usmál se smutně král.

Ukázalo se, že měl naprostou pravdu. Od veřejného oznámení konkursu na nevěstu, a tedy i příští královnu, uplynul celý týden. Nikde však ani jedna zájemkyně. Proč? 

K pochopení by mohl pomoci pohled do staré rybárny, kde žily tři sestry. Jejich otec se před časem utopil při povodni v řece a děvčata se jen tak tak protloukala. Žádná z nich neměla věno, nápadníci si u nich rozhodně nepodávali dveře. 

„Tu koňskou tlamu za manžela?“ smála se nejstarší. „To abych se pak bála vystrčit hlavu z baráku. Všichni by na mě ukazovali!“

„No, ale byla bys pak za čas královnou,“ předstírala vážnou tvář ta druhá.

„Než bych se stala královnou, to už bych dávno umřela hanbou.“

„Ale za to bys měla v posteli hřebce,“ rozřehtala se druhá. 

Tak chvíli pokračovaly a obhroublé žerty na princovu adresu nabíraly na síle. Jenom nejmladší sestra neříkala nic. Nedávno šla prát prádlo k řece. Pradlenka. Dostala se tam až k večeru, protože její sestry se jen doma nakrucovaly před zrcadlem. Všechny domácí práce nechávaly na ní a ona se dřív k praní prostě nedostala. Když přišla k řece, uslyšela zpěv. Sladký zpěv. Zpěv beze slov. Smutný, plný bolesti. Ale neuvěřitelně krásný. Byla jako očarovaná. Ten den nevyprala ani jeden kousek prádla. Však ji za to sestry zbily. Ale princ jí nešel z hlavy. Ještě několikrát si ho tajně přišla poslechnout, když zpíval. Pak však jednoho dne přestal. Nepřišel už několik dnů, a najednou byl z toho týden. Snad není nemocný. A tak jeden den ráno vzala pradlenka svazek bylinek a vydala se na hrad.

V bráně stáli na stráži dva zarostlí chlapi v drátěných košilích. Když vešla, byli kupodivu najednou samý úsměv: „Ty seš určitě nevěsta pro našeho prince, že jo?“ zahlaholili a málem jí přidali i přátelskou herdu do zad.

„Ne, já jsem jen obyčejná holka. Ale bojím se, že je princ nemocný. Najednou přestal chodit zpívat k řece. Možná ztratil hlas. Tak mu nesu bylinky na čaj. Když ho bude pít každý večer, hlas se mu vrátí.“

 „Aha,“ zatvářil se nechápavě starší strážný. „Ale máme rozkaz, že jak se tady objeví nějaká mladá a svobodná, máme ji přivést nahoru. Tak pojď.“

„Já vím, že jsem troufalá,“ zajíkala se pradlenka, když ji zavedli do královské komnaty. „Ale párkrát jsem slyšela prince zpívat dole u řeky. A bylo to moc krásné. Pak najednou přestal chodit. Tak jsem se polekala, že je třeba nemocný. A tak jsem mu přinesla nějaké bylinky na čaj, aby se mu vrátil hlas.“

„Nemocný?“ usmál se král. „Jak se to vezme. On vlastně prý jen mutoval, měnil se mu hlas.“ Pak se král zarazil: „On skutečně pěkně zpívá? Nikdy se tím nepochlubil, to bych si ho taky rád poslechl.“

Princ se ošil: „Tady to nejde. Tady je dost mizerná ta…  akustika. Tady je to leda tak pro nějakého trubadúra, ne pro mě. Mně to jde akorát dole u řeky.“

Král se zamračil: „Tak ty bys chtěla zase slyšet prince zpívat, přiznej se!“

„Já vím, že je to strašně troufalé. Ale vlastně, vlastně je to tak.“

„Tak ty jsi nepřišla jako případná princova nevěsta?“

„Kdepak, já jsem jen obyčejná holka. Jakápak princova nevěsta.“

„Kdopak by si chtěl vzít za muže prince s koňskou hlavou, viď?“ usmál se hořce na pradlenku princ.

„Ale tak to vůbec není!“ vykřikla zoufale pradlenka. „Ty máš dobré srdce. To se pozná. Já tě přece slyšela zpívat. Záleží pak na nějaké koňské hlavě?“

„Tobě nevadí, jak vypadám? Nechtěla bys nakonec být mou ženou?“ vysoukal ze sebe zaraženě princ.

„A ty bys chtěl za ženu obyčejnou pradlenu?“ překvapeně vytřeštila oči pradlenka.

Princ se dlouze díval na pradlenku, ta nesklopila oči a dlouhý pohled mu oplatila. 

„Jestli si mě vezmeš za muže, budu ti zpívat každý den. Platí?“ řekl princ zvolna a podal pradlence ruku.

Pradlenka bez váhání mlčky přikývla.

„Teď tě odvezu domů. Zítra pro tebe pošlu svatební kočár. Jen to do té doby nesmíš nikomu nic prozradit. Nikomu. Rozumíš?“

Když dovezl princ pradlenku k bývalé rybárně, pomohl jí sesednout, políbil ji a cválal pryč. V ohybu cesty se ještě otočil, zamával, a pak zmizel mezi stromy.

Sestrám mohly vypadnout oči z důlku: „Co to má znamenat? Seš nová princova milostnice?“ ječely na svou sestru.

Pak začaly obě svou sestru obíhat a poskakovaly přitom, jako by byly koně. „Ihahá! Ihahá!“

„Proč nic neříkáš? Mám tě kopnout kopytem?“ dorážela na sestru nejstarší.

„Si myslí, že je něco lepčího než my,“ přidala se prostřední.

 „Ale to my jí vytlučeme z hlavy,“ zasyčela nejstarší sestra a pustila se hlava nehlava do sestry. Prostřední se k ní hned přidala. Nejmladší sestra se schoulila na zemi a kryla si hlavu. Pak ledviny. Pak zase hlavu. Obě sestry do ní kopaly čím dál surověji. 

„Ony mě snad zabijí,“ napadlo pradlenku. „Žádná milostnice!“ vykřikla zoufale. „Princ se se mnou zítra ožení!“

Obě starší sestry ztuhly. 

Najednou vletěl pootevřenými dveřmi do bývalé rybárny havran a smutně zakrákal: „Škoda, že jsi to prozradila. Už se neuvidíme. Krá. Už se neuvidíme, leda by sis obula železné boty a došla si pro mě na Magnetovou horu. Ale přiblížit se k ní můžeš, teprve až se ti železné boty rozpadnou, jinak by ses stala jejím věčným zajatcem. Tam mě musíš najít, chytit a nepustit, ať se děje, co se děje. Ale to je hrozný úkol. Nejspíš proto zůstanu nadosmrti havranem. Odpouštím ti, jestli se ti to nepodaří.“

S těmi slovy zamával havran křídly a vyletěl z chaloupky ven.

Starší sestry se tvářily dost ohromeně. Jejich nejmladší sestra si jich však nevšímala. Už věděla, co má dělat. Nejprve musí do vsi do kovárny. 

„Železné boty?“ kroutil hlavou kovář. „Nikdy jsem nic takového nedělal. A co asi železa na ně padne.“

„Čím míň železa v nich bude, tím líp.“

„Já svou práci nešidím, ty boty budou fortelný.“

„Musím v nich jít a teprve až je roztrhám, budu moct přijít k Magnetové hoře.“

„Tak to máš dobrý, to asi půjdeš skoro pořád potokem, aby chytly co nejdřív rez, co?“

„Dá se dojít potokem k Magnetové hoře? Kde vůbec je?“

Kovář se zamyslel: „Šel tudy jednou jeden a ten měl u sebe takovou krabičku a říkal jí kompas. V něm prý byla jakási magnetická střelka a ta prý furt ukazuje směrem na půlnoc. Tak si myslím, že když půjdeš směrem na půlnoc, tak Magnetovou horu nemůžeš minout.“   

Pak se kovář znovu zamyslel: „Takže ty potřebuješ železné boty. Měly by být přitom co nejlehčí a měly by se rozpadnout co nejdřív. Tak víš co? Já ti změřím nohu, i když jsem kovář a žádný švec prťavec. Zítra si pro ty boty přijď.“

Druhý den, když pradlenka přišla, tvářil se kovář trochu tajemně.

„Ty tam máš dojít v železných botách, co? A jaké ty železné boty mají být?“

„To princ neříkal.“

„A on to ví od koho?“

„To bych taky ráda věděla.“

„Normálně lidé chtějí, aby jim boty vydržely, co nejdýl. A taky by neměly být moc těžké. Tady jsou. Co tomu říkáš?“ hrdě vytáhl schované boty. 

„Podešve jsou z čistého železa. Vykoval jsem pro ně tenký plech, aby moc nevážily. Zato ten vršek jsem udělal z drátků, co se z nich  dělá drátěná košile pro rytíře. Takhle budou o trochu lehčí. Ať už s tím zoufalým prokletím přišel, kdo chtěl, tyhle boty tu blbou podmínku splňují a nebudou tak těžké. Bojím se, že i tak si s nimi užiješ dost bolesti.“

 Pradlenka si boty zkusila. Bude to hodně bolavá pouť, než dojde k cíli. Asi si v těch botách brzy odře nohy do krve, ale ona to vydrží. Ona prince najde a vysvobodí ho z jeho zakletí.

„Kolikpak stojí?“

„Kolik stojí?“ zamyslel se kovář. Chvíli přemýšlel a pak se usmál: „To ti řeknu, až se vrátíš v princově náruči.“

Pradlenka přikývla a vydala se směrem na půlnoc. Šla celý den. Železné boty díky kovářově nápadu nebyly zas tak strašně těžké, ale pronesly se i tak. Zvlášť když se v nich celý den neúnavně šlapalo. Když se objevil nějaký potůček či říčka, dala pradlenka na kovářovu radu a šla vodou. Boty se dřív rozpadnou. Kovář měl nejspíš pravdu. Jenže jít v železných botách kamenitým potokem není jen tak. Na kamenech porostlých všelijakými řasami železné boty hrozně klouzaly. Nakonec pradlenka ten skvělý nápad opustila. Když přišel večer a podívala se na své rozedřené nohy, bylo jí do pláče. Odřené paty, odřené prsty. Do krve. Ale ona nepovolí. Nesmí. Ráno ještě bylo šero a pradlenka už zase rázovala směrem k půlnoci. Odřeniny na nohou ji pálily, ale ona nepovolila. Krok za krokem šla za svým cílem. Stejně tak i další den a další. Odřeniny se jí zanítily a měla nohy plné boláků. Ale nepovolila. Natrhala pár lístků jitrocele, rozmačkala je a přiložila na rány. Jitrocel by měl léčit. Jenže když si ráno zase obujete železné boty a dřete jimi odřeniny celý den, zapomeňte na léčivé účinky jitrocele. Ale ona nesmí povolit. Krok za krokem. Krok za krokem. Hlava jí už úplně otupěla. Nedokázala na nic myslet. Jen na další krok. A pak na další. Dny se zkracovaly, noci prodlužovaly, ale ona šla stále dál. Už foukal studený vítr a občas vzduchem poletovaly vločky sněhu. Železné boty ji mrazily do nohou. Ale ona šla vytrvale dál. Teď už se ani neptala, proč to dělá. Jen krok a další krok. A v tom se jí na pravé noze začala houpat bota. Noha jako by v ní plavala. Dva kroky a bota jí z nohy spadla. Po pár krocích totéž na levé noze. Zastavila se. Aha! Na tohle přece tolik čekala! Prý až odnosí zatracené železné boty, najde horu. Tak tuhle část už má za sebou. Zvedla hlavu a v dálce uviděla horu. Nepochybovala, že je Magnetová.

Jít ve sněhu naboso? Oproti pochodu v železných botách najednou měla pocit, jako by naboso ve sněhu tančila. Přidala do kroku. Teď už rozeznala okolo vrcholu hory tmavý mrak. Obrovské hejno havranů. Musela ujít ještě velký kus, než uslyšela jejich krákání. Příkré stoupání, sotva popadá dech. A tenhle balvan klouže. Jen tak tak se zachytila, aby nesletěla dolů do propasti. Ale jde dál, nic ji nemůže zastavit. Tady si musí pomáhat rukama. A dál je to ještě horší, musí dávat pozor na každý krok, na každý úchyt. Krákání havranů je stále hlasitější a hlasitější. Taky hrozivější. Havrani ji obkružují, výhružně krákají, ale jinak ji nechávají na pokoji. Vytrvala. Už je skoro na vrcholu, chybí jí jen malý kousek. Ve vzduchu krouží mraky havranů, jen jeden sedí na samém vrcholu hory. Chybí jí k němu pět kroků. Pak jen tři. Teď už jen jeden, poslední. Havran sedí a nechává se obejmout. Zvedne ho a přivine si ho k hrudi. V tu chvíli to začne. Havrani, kteří dosud jen výhrůžně krákali, se do ní pustí. Zobáky i drápy. Nalétávají ze všech stran. Zprava, zleva, někteří i shora střemhlav dolů. Štípají, škrábají. Po tváři jí stéká krev, ruce i nohy má plné krvavých klofanců. Mohli by jí vyklovnout i oči. Skloní hlavu, aby si je chránila. Havran v její náruči se nehýbe, ten jí nechce ublížit.

Najednou je ticho. Žádné krákání, vlastně ani žádní havrani. Ani jeden. A ona neobjímá havrana, ale tiskne k sobě pohledného mladíka. Ty rysy dobře zná, i když z nich zmizela protažená koňská tlama. Laskavé oči má pořád stejné. Zlé kouzlo je zlomeno. Co to vlastně bylo za kouzlo? Magnetová hora je pryč, havrani jsou pryč, krvavé klofance taky zničehonic zmizely. Jen ta hrozná únava zůstává. Pradlenka položí hlavu princi na rameno a usne vestoje. Jak dlouho spala, neví. Nejspíš to byl jen krátký okamžik. Princ ji stále opatrně a něžně objímá. Neříká nic. Jeho laskavé oči se na ni usmívají. Vlastně je docela hezký. Hezký? Krasavec. Až se vrátí domů, bude mu nadbíhat půlka děvčat z celého království. Některé ho budou zcela nepokrytě tahat do postele. Nebo do sena. Anebo třeba jen na mez.

Usměje se na něj. „A věříš, že ses mi ve své koňské podobě vlastně líbil skoro víc?“

(Z připravované knihy Nevykládej mi pohádky!)