Když král odemkl dveře a vešli dovnitř, princ zklamaně protáhl obličej. Nikde žádné lůžko s řetězy, bičem a dalšími nástroji, o ktery´ch pry´ básnil jaky´si marky´z. Obrazy tady byly, ale úplně jiné, než princ čekal.
Pry´ se to stalo za devatero horami a devatero řekami. Jenže to záleží
na tom, odkud se ty řeky i hory počítají. Třeba ostravští čtenáři by dostali
úplně jiné souřadnice, kde tato pohádka začíná, než třeba čtenáři
českobudějovičtí. A přitom z důvodu ochrany osobních údajů nebylo
možné identifikovat krále, ktery´ stál na začátku vyprávění. I když král,
jakožto osoba veřejně činná, nemůže zdaleka požívat takové ochrany
osobnosti jako nějaky´ jeho řadovy´ poddany´. Tento zásadní právní argument
však zůstal nakonec neoslyšen.
Spokojme se tedy s poněkud nepřekvapivy´m zjištěním, že v jakémsi
vzdáleném království panoval král. A ten měl syna. Jenže synovi,
nástupníkovi trůnu, se začala zapalovat ly´tka. Nejdřív se za děvčaty
jen otáčel. Chvíli to vypadalo, že si na víc netroufne. Ale pak jako by
se urval ze řetězu. Proháněl všechno, co mělo sukni, nejen na královském
hradě ale i v podhradí. Žádná děvečka, a mohla to by´t klidně
i společensky bezvy´znamná děvečka od krav, si před ním nebyla jistá.
To samozřejmě neznamená, že by před ním zděšeně prchaly. Spíš mezi
sebou soutěžily, kolikrát které projevil princ víckrát svou přízeň a povalil
ji do sena. Nebohá Julinka, tiché a hodné děvče, které umy´valo
v královské kuchyni nádobí, měla s princem nulové skóre a všechny
dívky z hradu i podhradí jí napůl pohrdaly a slabší nátury ji dokonce
skoro litovaly. Král se synovy´m milostny´m avanty´rám nejprve smál
a se slzou v oku vzpomínal dojatě na své vlastní mládí. Pak však začala
královna, že tohle je jen pro ostudu, a krátce na to přidala, že je
třeba syna oženit. Nakonec důrazně zaklepala při večeři prstem na
stůl a dodala: „Co nejdřív, včera bylo pozdě.“
Král jen vzdychl, utřel si ubrouskem ústa, vstal, mrkl na prince
a vyšel ven z jídelny. Princ vstal také, ústa si neotřel, matka mu ovšem
nenápadně naznačila, že má cosi na bradě. Princ tedy sáhl po ubrousku
a utřel si bradu. Pak se rozběhl, aby dohonil otce. Už od dětství
měl cely´ hrad prolezly´ od sklepa až po nejhořejší věž, ale po několika
zahnutích vlevo i vpravo a schodištích nahoru i dolů si najednou princ
musel přiznat, že to tady moc nezná. Král zalovil rukou kdesi hluboko
pod pláštěm a vytáhl klíč. Princ se v duchu rozesmál: Tak tady má náš
papínek svoje poklady! Poklady, o ktery´ nemá nikdo potuchy, nejspíš
ani její Veličenstvo matinka. Anebo třeba…
Když král odemkl dveře a vešli dovnitř, princ zklamaně protáhl
obličej. Nikde žádné lůžko s řetězy, bičem a dalšími nástroji, o ktery´ch
pry´ básnil jaky´si marky´z. Obrazy tady byly, ale úplně jiné, než princ
čekal. Žádné hanbaté nahotinky. Na všech byly v drahy´ch šatech mladé
ženy ozdobené šperky.
„Vyber si,“ ky´vl hlavou král.
„Jako co?“
„Jako nevěstu.“
Princ neskry´val své zděšení. Obešel polovinu obrazů a neříkal
nic. Pak prstem přejel po jednom obraze a podíval se, co mu ulpělo
na ukazováku. Ukázal prst otci. Král jen pokrčil rameny.
„Jak dlouho ty obrazy tady visí?“
Král opět jen pokrčil rameny.
„Touhle dobou všechny ty princezny mají už asi jen polovinu zubů
a barvu jejich vlasů bych asi taky uměl docela dobře popsat,“ mračil
Král se tvářil neústupně a čekal.
„A nemají ony samy aspoň nějakou dceru? Třeba z levého boku?“
Královo mlčení prince dráždilo. Mít tady kus pergamenu, vzteky
by ho roztrhal na kousíčky. Tak aspoň chytil jaky´si závěs, co visel na
zdi, a prudce jím škubl. Pod závěsem byl obraz. Portrét krásné dívky.
Princ pohlédl na otce. Ten se tvářil dost vyděšeně. Princ přistoupil
k obrazu a přejel po něm prstem. Povrch obrazu byl lepkavy´, asi tu
nevisel moc dlouho. Princ se podíval na dívku na obraze důkladněji.
Postavu měla pěknou, ale tu naprosto trumfla mírná, lehce usměvavá
ústa. A co teprve její oči! Byla v nich něha, byla v nich pokora, byla
v nich laskavost, byla v nich snad i jistá moudrost, a přitom i přirozená
sebejistota. Princova zloba byla najednou tatam. Stál před obrazem
jako beránek. Jako beránek se však netvářil, spíš jako hloupé tele.
Otočil se ke králi.
„Tuhle bych,“ zajíkl se princ, „tuhle bych si vzal.“ Pak se vzpamatoval,
odkašlal si a řekl odhodlaně: „Tuhle si vezmu za ženu.“
Král jen polkl. Pak přiškrceny´m hlasem zaprotestoval: „Ten obraz
sem nepatří. Všechny ostatní princezny přinesou věnem obrovské
říše. Království. V jednom případě dokonce i císařství. Tenhle obraz
je tady jen kvůli dobry´m sousedsky´m vztahům. Žádné územní zisky.“
Princ pohlédl otci do očí. Král synův pohled nakonec nevydržel
a sklopil oči.
„Mně jde o ni, a ne o nějaká území.“
Král polohlasně zaúpěl: „Víš ty vůbec, co by tě čekalo? Ona není
k mání. Smiř se s tím. Ten obraz jako by tady ani nebyl. Zapomeň na ni.“
„Není k mání? Je už někomu zaslíbená?“ vrátil se na zem princ.
„Je to ještě horší,“ zasmušil se král. „Má ji v moci jaky´si černokněžník
daleko odsud.“
„A co z ní má? Udělal si z ní sexuální otrokyni?“
„To snad ne,“ zatvářil se nerozhodně král.
„Tak co z ní má? Drží ji kvůli vy´kupnému?“
„Kvůli vy´kupnému? Pry´ si snad ani o žádné neřekl,“ podivil se král.
„Tak to pak nedává žádny´ smysl. Nechce ani sex ani peníze. Tak
na co ji má?“
„Černokněžníci jsou, chlapče, extra sorta. Oni myslí úplně jinak
než my. Já osobně si myslím, že jemu jde o to, aby se co nejvíc princů,
marky´zů a hrabat vydalo osvobodit princeznu. A on pak ukáže svou
moc a všechny ty osvoboditele zamáčkne jako obtížny´ hmyz. Pěkně
jednoho po druhém. Princezna mu nejspíš slouží jako jakási návnada.“
„Půjdu a princeznu vysvobodím.“
„Chceš skončit jako obtížny´ hmyz?“
„Ne, a ani tak neskončím,“ vypjal prsa princ. „Anebo tak skončím,“
připustil po chvíli, „ale aspoň se ji pokusím vysvobodit. Já prostě
musím.“
„Já vím,“ povzdechl si král. „Však jsi můj syn. Já byl taky
mlady´.Tak ti rozumím. Ale jako stary´ král vím líp než ty, co tě čeká.“
(pokračování příště)
(Ilustrace Alžběta Schreiberová)
Pohádka je z právě vycházející knihy Nevykládej mi pohádky! Ukázky z této knihy budu číst 21. listopadu 2022 v 17 hodin v kavárně Knihy Dobrovský na Joštově 6 v Brně.
