Dlouhán, Panděro a Švidroň (2/3)

Princ si dal osedlat svého koně, od otce převzal slušně nadity´ váček se

zlaťáky a vyrazil na cestu. Jel a jel. Nejprve se ubytovával v hostincích,

takže spal i jedl líp než většinová populace. Pak ovšem postupně hostinců

uby´valo a princ si už svého koně sedlal a odsedlával sám. Spával

zabaleny´ do svého pláště a dokonce jedl i hůř než většinová populace.

Když jel několik dní, aniž by potkal živou duši, narazil na pocestného.

Byl dlouhy´ a hubeny´ jako chmelová tyčka.

„Hej, pocestny´,“ zahalekal princ, ktery´ měl ze svého několikadenního

mlčení docela slušny´ absťák a potřeboval se trochu vypovídat.

Prostě normálně vykecat.

„Dobry´ den, princi,“ pozdravil poněkud odměřeně dlouhán.

„Dobry´ den, pocestny´,“ zastyděl se za své chování princ. „Kam

máš namířeno? A jak víš, že jsem princ?“

„Právě jsem skončil ve službě u jednoho klienta, tak si jdu hledat

něco nového. A jak vím, že jsi princ? Stačí se podívat. Takového koně

a sedlo nebude mít nějaky´ obyčejny´ zemánek, dokonce ani hrabě. Nemáš

přitom žádny´ doprovod, tedy nejsi král. Navíc jsi dost mlady´,

tak nejspíš jedeš na zkušenou, možná ulovit nějakého draka, možná

hledat nevěstu.“

„Dost dobry´. A co ty? Dlouhy´ jsi dost. Pracuješ jako kominík anebo

pokry´vač? Ty bys klidně mohl pracovat i bez žebříku.“

„Takové rutinní práce nejsou pro mě,“ ušklíbl se dlouhán. Nejčastěji

si mě najímají právě princové na speciální služby. Možná proto mám

tak trochu pro prince oko. Nechceš mě vzít k sobě do služby?“

„A co bych prosím tě s tebou dělal? Na zámku by tě snad otec

zaměstnal, nějak pry´ zatéká do kterési věže. Ale nač bych tě měl já?“

„Na různé věci, dělám třeba dost do expresního transportu.“

„Opravdu? Tak hele, když jsem odjížděl, nechal jsem ležet v trávě

hřeben a zapomněl jsem ho tam. Jako princ nemůžu jezdit po světě

neupraveny´. Můžeš mi ho bleskově přinést?“

„V trávě? Kde v trávě?“

„Myslím, že někde tam, jak se vchází do konírny.“

„Hned jsem tady.“

Dlouhán se vyšponoval a třemi dlouhy´mi kroky zmizel.

„No tohle, cože tak najednou vyrostl?“ podivil se princ.

A to už se objevily dvě dlouhatánské nohy a dlouhán byl zpět.

Smrskl se do normální podoby, i tak byl pořád dlouhy´ jako pohádka,

a podával princi hřeben.

Princ jen zíral: „To je úžasné, já sem jedu bůhví kolik dní a ty jsi

do minuty zpátky, snad ani to ne.“

„Třicet mil jedním krokem,“ skromně se skoro zarděl dlouhán.

„To je neskutečné. A jak to děláš?“

„To je, s dovolením, moje pracovní tajemství. V některy´ch zemích

tomu říkají know-how, jakože vím, jak to dělat.“

„Takže já bych mohl taky, kdybys mě to naučil?“

„Není to tak jednoduché a trénink zabere několik let, ale v principu

ano, i vy byste mohl časem dělat jedním krokem třicet mil. To se

ovšem ty´ká špiček, v průměru dělají cvičenci po dokončení vy´cviku

jedním krokem tak deset, patnáct mil.“

„A proč děláš ty kroky tak pomalu?“ zajímal se princ.

„Já je můžu dělat rychle, ale to mi pak jdou ze škorní takové divné

rány. Proto radši dělám kroky pomaleji.“

„Rány? Jaké rány?“ vyzvídal princ.

„Divné, moc divné rány. Říkal tuhle jeden, že by to mohlo mít něco

společného s rychlostí zvuku, ale já tomu nevěřím. Jakápak rychlost

zvuku. Zvuk prostě je, anebo není, jakápak rychlost.“

„Beru tě do služby,“ zvolal nadšeně princ. „Kolik chceš jako plat?“

„To je docela dobrá otázka,“ poky´val hlavou dlouhán. „Nejlepší

bude, když si najmete cely´ ty´m. Já osobně nejraději pracuju

v ty´mu, je to mnohem lepší než by´t jako sólista. Opakovaně se mi

potvrdilo, že úspěšnost je potom daleko vyšší. Několikrát jsem ke

vší spokojenosti zákazníka pracoval s Panděrem, Brabcem, Krtkem,

Švidroněm a taky se Štikou. Pokud bychom někoho z nich cestou

potkali, mohu vám všechny tyto pány vřele doporučit, je na ně naprosté

spolehnutí.“

„A co vlastně umějí?“

„Panděro do sebe bez problémů naleje spousty tekutin, ten je

snad schopen vypít celé moře. Brabec umí létat, Krtek se zase dokáže

někam neuvěřitelně rychle prohrabat, Švidroň naproti tomu vidí

všechno. Jen nevím, jestli už někteří z nich neslouží jinde. Slyšel jsem

od kohosi, že Brabec je snad teď u nějakého černokněžníka nebo čaroděje

nebo někoho takového. Takže ten teď zřejmě nebude k mání.

Škoda. To, jak on létá, to je naprosto neuvěřitelné. I když jedno mávnutí

křídly je u něj prostě jen jedno mávnutí křídly, žádny´ch třicet mil

nebo tak něco podobného. Ale kdo z lidí umí létat? Takže jeho služby

si všichni zákazníci pochvalují.“

„Jak se říká tobě?“

„No přece Dlouhán,“ podivil se dlouhán.

„Dobře, Dlouháne.“

„A vy, princi, jdete na zkušenou anebo si jdete hledat nevěstu?“

„To druhé,“ přiky´vl princ. „Vězní ji ovšem jeden černokněžník

a vlastně ani pořádně nevím kde.“

„Ale nebudete s ním fyzicky bojovat, nebo snad ano?“ zarazil se

Dlouhán. „Na boj se zbraní v ruce je úplně jiná taxa.“

„Vyloučit to nemůžu, ale myslím, že ne.“

„Dobře. Vypadá to zajímavě, beru.“

Princ pobídl koně, Dlouhán šel za ním. Zatímco princ se svy´m

koněm ujížděl lehky´m klusem, Dlouhán vypadal, jakoby se za nimi jen

lenivě loudal. Nejspíš si už vyzkoušel, jak nenechávat jezdce na koni

hluboko za sebou. Po chvíli se zarazil.

„Promiňte, princi, jak víte, že ten černokněžník sídlí právě tímhle

směrem?“

„To já nevím, já to místo zatím jen hledám. Ale teď zrovna myslím

na něco jiného. Ty, Dlouháne, jsi říkal, že raději pracuješ v ty´mu. Ale

zatím žádného ty´mového spolupracovníka nemáš. Proč? Prostě spoléháme

na náhodu? Možná nějakého potkáme, možná ne? Co potom?

Budeš mi sloužit, i když nebudeme mít nikoho dalšího?“

„Máte naprostou pravdu, princi,“ rozpačitě se usmál Dlouhán. „Na

konci tohoto lesa, ale jen o trochu víc k severu, máme tábor. Panděro,

Švidroň a já. Hledáme prince, ktery´ by nás vzal do služby. Ale princů

zase není tolik, a tak jsme se na to hledání rozdělili. Máme pak větší

naději, že nějakého najdeme. Jak vidíte sám, teď jsme jednoho našli.

Kdybyste, princi, dovolil, vzal bych vás do náruče a pěti kroky jsme

oba v táboře.“

„To jako že by ses zase vytáhl?“ zeptal se trochu stísněně princ.

„Ano, tak sto padesát mil, takže pět kroků, a byli bychom tam

hned.“

„Já ale moc nesnáším vy´šky,“ poněkud zahanbeně přiznal princ.

„Teda vůbec je nesnáším.“

„A co kdybych tam zašel sám, aby kluci věděli, že už není třeba

nikoho hledat, protože svého prince máme? Pak bych se vrátil a došli

bychom a dojeli za my´mi kamarády společně?“

„Tak pozor, dlouháne! Co když já ty tvoje kumpány, říkal jsi Panděro

a Švidroň, co když já je vůbec nebudu potřebovat? Co když se

mi nebudou zamlouvat? Ať už jejich dovednosti anebo třeba jenom

jejich kukuč?“

„S těma dvěma jsem pracoval už mockrát a pomohli jsme nejednomu

princi. A nejednomu králi. Rozhodnutí bude samozřejmě na vás, ale

já nepochybuju, že je přijmete do služby, jak se říká, s otevřenou náručí.“

Princ se krátce zamyslel: „No dobře. Dej jim vědět, ale poslední

slovo mám já.“

Dlouhán se vytáhl a zmizel směrem trochu víc na západ. Tam

přitom žádná cesta nevedla. Princ už už litoval svého rozhodnutí,

když tu byl Dlouhán zpátky.

„Kluci tam nebyli, asi usilovně hledají nějakého prince, tak jsem

jim nechal vzkaz, ať si odpočinou.“

„Jak se tam dostaneme my?“

„Kousek dál, tak dvě hodiny cesty, je rozcestí, z něj pak vede cesta

rovnou na místo, kde táboříme,“ usmál se Dlouhán. „Vlastně to ani

není sto padesát mil.“

Princ pobídl koně a Dlouhán se zdánlivě lenivě šoural za ním. Na

rozcestí se dali cestou vpravo a dřív, než slunce zašlo za obzor, byli na

palouku, kde podřimovali dva chasníci.

„Tak tohle určitě nebylo sto padesát mil,“ podotkl trochu nevlídně

princ. „Dlouháne, nezkoušejte na mě žádné triky. Platit vás budu dobře,

ale žádné triky, prosím. Nejsem žádny´ jelimánek, i když s vy´škami

mám trochu problém. Jasny´?“

„Ano, princi,“ zahanbeně sklonil hlavu Dlouhán. Pak zapískal na

prsty: „Kluci, vstávejte!“

Dvě ležící postavy se pomalu zvedly.

„Tohle jsou Panděro a Švidroň. Vřele je doporučuju vaší pozornosti,

princi.“

„Tak ty jsi Švidroň?“ změřil si dost nedůvěřivě princ šilhajícího

muže. „Co umíš?“

„Ano, princi, říkají mi Švidroň. Mám ostry´ zrak a když přestanu

šilhat, vidím docela dost daleko. Normálně jsou moje oči spíš průšvih,

protože se mi pak v nich míchá všechno, co vidím. Proto musím šilhat,

abych viděl jen věci okolo.“

„A když přestaneš šilhat?“

„To pak vidím i za špatného počasí klidně na sto mil. No a když si

nasadím tohle sklíčko…“

„To je na čtení? Slyšel jsem o tom. Pry´ se mu říká bry´le.“

„Ne tak docela. Světlo jsou vlastně takové vlny. A když se mi vlny

v tom sklíčku seřadí tak, že jdou všechny zaráz…“

„Světlo, že jsou vlny? Co to je za nesmysl?“ vyprskl princ.

„Vidíš tam tu šišku, princi?“ ukázal Švidroň do koruny smrku.

Přestal šilhat a před levé oko si dal to podivné sklíčko. Pak nasměroval

svůj pohled na šišku. Ta najednou vzplála. A už byl v plamenech cely´

strom, pak druhy´ a hned na to třetí.

„Panděro, jedem,“ zahvízdal Dlouhán. Natáhl se, vzal třetího chasníka

do náruče a hned byli pryč. Když se vrátili, hořel už pořádny´

kus lesa. Panděro byl teď o hodně širší, než když ho Dlouhán odnesl.

Rozepnul poklopec a začal z vy´šky kropit hořící stromy. Během chvilky

bylo po požáru.

„Tak tohle umíš,“ s uznáním poky´val hlavou princ. Pak se obrátil

k Švidroňovi: „Asi na tom něco bude, že je světlo něco jako vlny, i když

mi to hlava nebere.“

Švidroň si sundal sklíčko a znovu se zadíval oběma očima na

špičku svého nosu: „To nevadí, princi. Nejste ani první ani poslední,

kdo mi nevěřil.“

„To asi víš, kde tu princeznu vězní černokněžník, když máš tak

dobré oči.“

„Ano. Vím celkem o třech princeznách, které někdo vězní. Jednu

vězní nějaky´ hrabě, tu druhou nějaky´ zeman. Oni si chtějí vzít vězněnou

princeznu za ženu, ona je však nechce. No a třetí princeznu vězní

jeden černokněžník, to bude asi ta princezna, kterou hledáš.“

„A kde je?“

„Není to tak daleko. Dlouhán by nás tam odnesl pěti kroky,“ usmál

se sebevědomě Švidroň.

„Tolik jich ani nebude třeba,“ krotil Švidroně Dlouhán. „Už jsme

to s princem probrali, možná bude lepší říkat mu ty vzdálenosti

v kilometrech.“

„No tak jo,“ rozmrzele mávl rukou Švidroň. „Vlastně je to tady

hned za kopcem.“

Princ už už pobízel koně, aby se vyjel podívat na kopec.

„Ještě okamžik, princi, nedomluvili jsme se na služném,“ zdvořile

leč pevně zarazil prince Dlouhán.

„To není vůbec žádny´ problém,“ zahlaholil princ. „Jeden zlaty´

denně.“

„Promiňte, princi…,“ nedal se Dlouhán.

„Myslím pro každého,“ usmál se přívětivě princ.

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou Dlouhy´, „takhle bychom se daleko nedostali.“

„Tak co chcete?“ podivil se princ.

„Princi, předpokládejme, že černokněžník, ktery´ vězní vaši budoucí

nevěstu, má kolem svého těla tři kovové obruče. Předpokládejme,

že vám zadá tři úkoly, které když splníte, dostanete tím princeznu

z jeho spárů. Předpokládejme, že po každém splněném úkolu praskne

na černokněžníkovi jedna obruč. Takže když splníte všechny tři úkoly,

prasknou na černokněžníkovi celkem tři obruče. My si nežádáme

zlato za své služby. My chceme ty tři obruče.“

„A nač je potřebujete?“ podivil se princ.

„Musíte to vědět?“ zeptal se nevinně Dlouhán.

„To ne, to jistě ne,“ bránil se princ.

„Tak po tom prosím nepátrejte. Řekněme, že ty obruče, přesněji

materiál z těch obručí, potřebujeme nějak pro svou práci. Stačí?“

Princ přiky´vl. Pak kopl koně patami a vyjel na kopec. Tam se ve

světle pomalu zapadajícího slunce třpytil malebny´ zámek.

„Jedeme,“ vykřikl radostně princ a dal koni ostruhy. Dlouhán

vzal pod levou paži Panděra, pod pravou Švidroně, udělal maly´ krok,

vlastně jen takovy´ krůček, a všichni tři pak počkali na prince u zámecké

brány. Princ ani nezastavil, jen mávl velitelsky rukou a vjel

na nádvoří.

Nádvoří bylo tiché a prázdné. Tedy, prázdné až na jednu postavu

v černém plášti, která stála uprostřed. Zdálo se, jako by na prince

čekala.

„Buď vítán na mém zámku, princi,“ uklonil se obřadně černokněžník.

V očích mu plály zlé ohníčky.

Teprve teď si princ všiml tří kovovy´ch obručí, které obepínaly

černokněžníkovo tělo.

„Přijel jsem si pro princeznu, kterou tady vězníš. Přijel jsem ji

vysvobodit,“ nenechal se princ vyvést z konceptu.

„Můžeš ji mít, můžeš si ji odvézt,“ usmál se pohrdlivě černokněžník.

„Pokud ji ovšem po tři noci uhlídáš. Odložte si, v jídelně si dejte

pořádnou večeři a já pak přivedu princeznu,“ znovu se obřadně uklonil

černokněžník a zmizel.

Princ ve stáji odstrojil koně, všichni čtyři se ubytovali, tedy spíš

si rozdělili mezi sebou, kde kdo bude spát, a sešli dolů do zámecké

jídelny. Na stole bylo jídla, až oči přecházely. Steaky, vepřová panenka

na několik způsobů, amirstansky´ beránek, suši, zvěřina, ryby,

drůbež. K tomu různé sy´ry, džbán s ry´nsky´m, džbán s moselsky´m,

džbán s burgundsky´m vínem. Jak ho sem vozí? A taky všelijaké

ovoce, snad ze všech koutů světa. Princ poznal pomeranče, s jablky

a hruškami samozřejmě problém neměl. Ale co je ten žluty´ jakoby

půlměsíc, anebo ta skoro chlupatá koule, to nevěděl. Starost si

s tím však nedělal, hlad udělal s princovou zvídavostí rychly´ proces.

Princ tak po dlouhé době zase jedl líp než většinová populace. A to

burgundské… A když se podíval na své služebníky, ti na tom byli

zjevně stejně. Zvlášť Panděro podával u stolu neskutečné vy´kony.

Křepelky polykal vcelku i s kostmi, celá pečeně byla pro něj jedno

sousto. To jsou, panečku, služebníci, napadlo prince. Vlastně jacípak

služebníci? Vždyť to jsou docela prima kluci. Když už se princ skoro

odhodlal, že jim nabídne tykání, vešel do jídelny černokněžník.

Rychle zaznamenal, kolik toho z mís na stole zmizelo, a spokojeně

se usmál. Pak luskl prsty a do jídelny vstoupila princezna. Na obraze

u nich doma na ní mohl princ oči nechat, ale to nebylo nic proti

tomu, když ji teď viděl naživo. Byla však bledá a oči měla nekonečně

smutné. Princ cítil, že by udělal snad všechno na světě, jen aby ji

rozesmál.

„Tak tuhle princeznu by sis rád odvedl, princi?“ usmál se ten odporny´

dědek v černém plášti se třemi obručemi kolem pasu. Nebo byly

čtyři? Princi se obruče nějak míhaly před očima.

„Princi,“ zvy´šil hlas zloduch a pobaveně se usmál. Princ zmateně

a unaveně přiky´vl. „Po tři noci musíš princeznu uhlídat. Když se ti to

podaří, můžeš si ji odvézt. Pokud ne, skončíte všichni čtyři jako novy´

přírůstek v mé sochařské galerii,“ usmál se spokojeně ten… ten… Ach,

jak ho princ nenáviděl. „Uvidíme se ráno,“ zavřel za sebou dveře ten

lump.

„Bude lepší, když budeme hlídat princeznu v nějaké menší místnosti,“

uvažoval nahlas Dlouhán. „Tady by se mohlo ledacos přihodit.“

Princ přiky´vl a těžce vstal. Pokynul princezně a všichni se vydali

nahoru. Když vešli do komnaty, otevřel princ okenici. Čerstvy´ vzduch

ho trochu probral. To burgundské bylo opravdu dobré. A dost záludné.

Příště se bude muset mít víc na pozoru. Hlava se mu čistila, pomalu,

ale čistila.

„Jak dlouho vás, princezno, tady vězní?“

Princezna neodpověděla, jen strnule zírala do země.

„Kolik princů se vás už pokusilo vysvobodit?“

Ani teď žádná odpověď.

„Vy sama se nám nepokusíte utéct?“

Zase nic. Princ si uvědomoval, jak byla jeho otázka hloupá. Proč

by princezna prchala? Ale co když má ten čaroděj nad ní takovou moc,

že by jim opravdu uprchla, kdyby mohla? To se nesmí stát.

„Panděro, zapasuj se do dveří, ty, Švidroni, si sedni k oknu. Budeme

vždycky jeden držet hlídku a budeme se střídat."

(předchozí část: https://vladislavdolnik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=793874)

(dokončení příště)

(Ilustrace Alžběta Schreiberová)

Pohádka je z právě vycházející knihy Nevykládej mi pohádky! Ukázky z této knihy budu číst 21. listopadu 2022 v 17 hodin v kavárně Knihy Dobrovský na Joštově 6 v Brně.