Ten peřiňák klidně vyhoďte ...

Když před osmi lety umřela máma a já jsem musel vystěhovat její byt, našel jsem poklad. Poklad, který jsem málem vyhodil. Naštěstí jsem to zastavil včas...

Stěhovat byt, který obývala vaše drahá máma, poté co zemřela je děsný. Protože jsme ale s bráchou od přírody veselí hoši, umíme se zasmát téměř v každé situaci. A tak se povedlo, že jsme se při stěhování máminých věcí z bytu jak rozbrečeli tak i rozřechtali a plakali vlastně znovu! Tentokrát smíchy.

Nikdy jsem nebyl velký čtenář, stěží jsem dal povinnou školní četbu, kde se mi nejvíc líbil Deník kocoura Modroočka, protože to byla volitelná kniha :-) ... Občas jsem si přečetl něco co "upadlo" mámě od ruky, protože ona byla velká čtenářka. Tak se mi do ruky coby puberťákovi dostal Jiří Švejda a jeho severočeský román Havárie. Pak několik detektivek, nějaký ten Čapek, Jules Verne a jeho Tajuplný ostrov a pak kniha Motýlek. To by silný kafe. Jenže v pravěku jsem byl pořád venku a ne zalezlej doma jako to mají dneska děti. Buď jsem byl na tréninku s fotbalem, nebo jsem pro změnu hrál fotbal před barákem. 

Pořádně číst jsem začal vlastně až tak nějak po třicítce. Začal jsem si kupovat své knihy, nejradši české autory. No a zlom nastal právě v roce 2010, když mamka umřela a já našel poklad. A když říkám poklad, tak fakt myslím poklad.

Stěhovací firma vynášela postupně to a ono s otázkou "šéfe a tohle co? vyhodit, rozsekat nebo nechat?" Odpověď byla vždy téměř automatická "vyhodit". V jeden okamžik, téměř na konci dne, přišla zase jedna. Viděl jsem jak nesou těžkej, starej peřiňák do kterýho mamina dával peřiny. Na nevyřčenou otázku jsem ihned reagoval "to taky vyhoďte" a šel jsem do bytu. Cestou mě ale "cosi" osvítilo a začalo mi šrotovat v hlavě proč to měli ty chlapi tak těžký? "Asi v tom něco těžkého nesou ne?" zněla mi odpověď v uších. A tak jsem ihned zařadil zpátečku a šel se podívat. "Chlapi, počkejte, dejte mi ten peřiňák dolu na zem, prosím vás". Dali. Když jsem ho otevřel spadla mi brada. Tuna knih! Tak jsem je začal pomalu vyndavat a dával jsem je opatrně do pytlů, které jsem měl k dispozici. Co jsem zachránil jsem zjistil až večer doma u bráchy, když jsem vše zase vyložil a začal třídit na "zajímavé vs nezajímavé". Takže jen lehký výčet toho co na mně v peří čekalo:

Ztracené iluze od Balzaca; tři knihy od K. Čapka, Babička od  Němcové v původním starém vydání , starý židovský román z roku 1929 který se četl úplně sám... atd ...

Co z toho plyne? Snad jen to, že je škoda aby člověk čekal se čtením na to až někdo z vašich blízkých umře. To si pak o tom příběhu už ani nepopovídáte a to je škoda. Máminých knih mám plné tři poličky doma. Přečetl jsem toho už dost, ale pořád jsem na začátku. K tomu je třeba připočítat další knihy které mi šly naproti ať už dobou či zapůjčením při rozhovoru taky s čtenářem. 

Můj dnešní výkaz knih je asi tak na čísle 180 knih. Jsem za to strašně moc rád, že mi tyhle knihy po mamině zbyly. Jsem rád, že mohu držet v ruce to, co držela mamina , aniž bych to musel brát s nějakým smutkem. Naopak, dobíjí mě to a dává mi to sílu být lepším než před tím. 

Mimino, děkuji za ten poklad, který jsem málem poslal na smeťák. Mám tě stále moc rád

Tvůj Vladimírek