- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Stěhovat byt, který obývala vaše drahá máma, poté co zemřela je děsný. Protože jsme ale s bráchou od přírody veselí hoši, umíme se zasmát téměř v každé situaci. A tak se povedlo, že jsme se při stěhování máminých věcí z bytu jak rozbrečeli tak i rozřechtali a plakali vlastně znovu! Tentokrát smíchy.
Nikdy jsem nebyl velký čtenář, stěží jsem dal povinnou školní četbu, kde se mi nejvíc líbil Deník kocoura Modroočka, protože to byla volitelná kniha :-) ... Občas jsem si přečetl něco co "upadlo" mámě od ruky, protože ona byla velká čtenářka. Tak se mi do ruky coby puberťákovi dostal Jiří Švejda a jeho severočeský román Havárie. Pak několik detektivek, nějaký ten Čapek, Jules Verne a jeho Tajuplný ostrov a pak kniha Motýlek. To by silný kafe. Jenže v pravěku jsem byl pořád venku a ne zalezlej doma jako to mají dneska děti. Buď jsem byl na tréninku s fotbalem, nebo jsem pro změnu hrál fotbal před barákem.
Pořádně číst jsem začal vlastně až tak nějak po třicítce. Začal jsem si kupovat své knihy, nejradši české autory. No a zlom nastal právě v roce 2010, když mamka umřela a já našel poklad. A když říkám poklad, tak fakt myslím poklad.
Stěhovací firma vynášela postupně to a ono s otázkou "šéfe a tohle co? vyhodit, rozsekat nebo nechat?" Odpověď byla vždy téměř automatická "vyhodit". V jeden okamžik, téměř na konci dne, přišla zase jedna. Viděl jsem jak nesou těžkej, starej peřiňák do kterýho mamina dával peřiny. Na nevyřčenou otázku jsem ihned reagoval "to taky vyhoďte" a šel jsem do bytu. Cestou mě ale "cosi" osvítilo a začalo mi šrotovat v hlavě proč to měli ty chlapi tak těžký? "Asi v tom něco těžkého nesou ne?" zněla mi odpověď v uších. A tak jsem ihned zařadil zpátečku a šel se podívat. "Chlapi, počkejte, dejte mi ten peřiňák dolu na zem, prosím vás". Dali. Když jsem ho otevřel spadla mi brada. Tuna knih! Tak jsem je začal pomalu vyndavat a dával jsem je opatrně do pytlů, které jsem měl k dispozici. Co jsem zachránil jsem zjistil až večer doma u bráchy, když jsem vše zase vyložil a začal třídit na "zajímavé vs nezajímavé". Takže jen lehký výčet toho co na mně v peří čekalo:
Ztracené iluze od Balzaca; tři knihy od K. Čapka, Babička od Němcové v původním starém vydání , starý židovský román z roku 1929 který se četl úplně sám... atd ...
Co z toho plyne? Snad jen to, že je škoda aby člověk čekal se čtením na to až někdo z vašich blízkých umře. To si pak o tom příběhu už ani nepopovídáte a to je škoda. Máminých knih mám plné tři poličky doma. Přečetl jsem toho už dost, ale pořád jsem na začátku. K tomu je třeba připočítat další knihy které mi šly naproti ať už dobou či zapůjčením při rozhovoru taky s čtenářem.
Můj dnešní výkaz knih je asi tak na čísle 180 knih. Jsem za to strašně moc rád, že mi tyhle knihy po mamině zbyly. Jsem rád, že mohu držet v ruce to, co držela mamina , aniž bych to musel brát s nějakým smutkem. Naopak, dobíjí mě to a dává mi to sílu být lepším než před tím.
Mimino, děkuji za ten poklad, který jsem málem poslal na smeťák. Mám tě stále moc rád
Tvůj Vladimírek
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!