Vladimír Bumba a Robert Foch na ostrově VIPů…

A máme tu další neuvěřitelná dobrodružství našich dvou přátel. Vlastně tří. Vlastně jich bude víc…

Minule jsme opustili tři obyvatele malého ostrůvku kdesi v Karibiku právě ve chvíli, kdy dva z nich jedli a z třetí zbyla jen tyrkysová tanga. Pojďme si povědět, jaké další nástrahy osudu na naše hrdiny čekaly…

„Roberte, spíš?“, Vladimír Bumba nemohl usnout. Vrtala mu v hlavě věc, pro něho takřka otázka života a smrti.

„Nespím, a ty?“

„Kdybych spal, tak na tebe nemluvím, to dá rozum.“

„Mně ne.“

„Co – tobě ne?“

„Mně to rozum nedá.“

„Jo, to věřím, ale to není důležitý. Víš co je důležitý? Jestli víš to, co já nevím…“

„Nevím.“

„Co nevíš, vždyť ani nevíš, na co se chci… vlastně ne, počkej, já zapomněl, že jsi ten sociální demokrat. Že ty ses zas byl dnes modlit k Pastýřovi viď?“

„Proč?“

„Hele na to se vykašli, a raději mně pověz, jestli nevíš, kam schovala Monika tu stránku z mojí vojenský knížky? To je moc vážná věc, Roberte. Takovej voják bez kompletní vojenský knížky – to snad ani nejni celej voják. Kurva, Roberte, vždyť já jsem teď jen půlvoják…“

„A co je na tom Vláďo? Já jsem ochotnej ti uznat toho vojáka celýho, tak proč to dráma?“

„Tomu bys, Roberte, nerozuměl, tady jde o osobní čest bývalého člena speciálního komanda sereďských ďáblů…“

„Mně je špatně, Vláďo! Asi budu blinkat…“

Robert se zvedl z lůžka z nasekaných karibských kopřiv a vyběhl ven před chýši. Tam udělal co musel a v záři měsíce si všiml, že na zemi, mezi nestrávenými zbytky Moniky Bossi, se kterými se právě rozloučil, leží cosi žlutého. Opatrně to zvedl a ke svému údivu zjistil, že ani agresivní lesní česnek, rozetřený s mořskou solí, ani kečup z první sklizně rajčat mičurina Vladimíra, nedokázaly zničit na stránce z vojenské knížky napsaný text.

A tak se mohl na vlastní oči přesvědčit, že desátník Vladimír Bumba byl kdysi skutečně odsouzen k držení čestného odznaku „vzorného vojáka“, neboli laškovně veškerým vojskem přezdívaného –„bonzáka“.

„To je moje pojistka na život!“, blesklo Robertovi hlavou. „Dokud mám tu stránku u sebe, tak mě ten magor militantní plešatá nesežere!“

Stránka z Vladimírovi vojenské knížky, která měla Roberta ochránit před sežráním...

Jeho nadšení trvalo jen do chvíle, než si uvědomil, jak skončila Monika, a to přesto, že u sebe tu vytrženou stránku měla…

To ho přivedlo na myšlenku, kde vlastně měla Monika tu vzácnou relikvii schovanou, když se ocitla v jeho žaludku.

Měl přeci k večeři kýtu…

Ty myšlenky byly temné a tak se raději vrátil zpět do chýše.

„Hele, Roberte, víš, že se mi po Monice docela stýská…“, ozvalo se z Vláďova polního lůžka, typu –„Voják si v své jamce leží sám“.

„Třeba to její sladký –„…pravdu mám já! Dupy dupy dup!!!“. Víš co mě napadlo, Roberte? Že bychom si za ní měli najít náhradu. Něco jako měl Robinson toho Pátka…“

„Přiznej se, Vladimíre – ty nechceš tady mít dalšího chlapa, ty tady potřebuješ mít ženskou…“

„Hmm, asi jo, člověče. Tak to bychom jí ale museli říkat –„Sobota“. No říkej ženský – Pátek. To by bylo blbý, že jo?“

„Pátek, nebo Sobota, ty bys jí stejně zase sežral, jak tě znám…“

„Nesežral.“

„Sežral!“

„Nesežral! My jsme náhodou měli doma vždycky v sobotu bezmasej den. Těch nudlí s mákem, co jsem vždycky vařil…“

„Čápy s mákem jsou taky maso, každej pták je z masa.“

„Nudle jsem řekl, ne čápy!“

„To máš fuck, Vláďo. Raději se soustřeďme na to, kde nějakou tu Sobotu seženeme…“

„Už jsem ti, Roberte někdy říkal, že směrem na severo – severo – východ od nás, leží další ostrov…?“

„A jak se na něj chceš dostat, ty, severo – severo – východe?!“

„To už nech na mně a na mých skvělých hodinkách Casio Pathfinder!“

„Dobře, Vláďo, ale jak víš, že tam vůbec nějaká baba bude?“

„To už nech na mně a na mých skvělých hodinkách Casio…“

Víc Robert neslyšel, protože už si zase nacpal čtyři prsty do každého svého modrobýčího ucha, ale když si všiml Vláďovi odhodlané linie čelistí, bylo mu jasné, že už je nějaká ta „Sobota“ prakticky u nich v chýši…

Nebudeme rozebírat, jak se naši dva přátelé k onomu ostrovu skutečně dostali, snad jen, že ho nakonec našli na jiho – jiho – západě. S malým defektem, když Robertovi vykousl žralok kladivoun kus lýtka, ale Vláďa ho mistrným bodem svého teleskopického obušku vyšťouchl dravé bestii z tlamy a posléze amputovanou část Robertovi na pláži přišil ztraceným stehem, se konečně, po dvou dnech plavání ocitli na pobřeží vysněného kousku země.

Po té, co se Vláďa průzkumem a plížením metr pod povrchem písku přesvědčil o tom, že prostor je čistý – čistý – čistý, prodrali se džunglí dál do vnitrozemí. Jaké tam ale na ně čekalo překvapení…?!

Na malé pasece stálo několik stanů a uprostřed toho všeho byl stožár s vlajkou jejich domovského portálu – iZítra. U stožáru byla uvázaná nějaká postava a okolo stálo asi dvacet lidí. Jeden po druhém přistupovali k nešťastníkovi a do obličeje mu křičeli, že kodex se porušovat nesmí. V onom uvázaném člověku Vláďa s Robertem poznali svého kolegu, blogera Frantu Matlajku. Když si uvědomili, že Franta Matlajka i všichni ostatní jsou vlastně onou pověstnou smetanou na blogu  iZítra– tedy VIPáky, bylo jim jasné, že se přichomýtli k letnímu výjezdnímu soustředění VIP blogerů.

Bylo nad slunce jasnější, že Franta Matlajka se musel dopustit něčeho strašlivého. Nejspíše chtěl zveřejnit tři články během 24 hodin, snad o někom v diskusi napsal, že je plantážník, nebo, což bylo možná nejhorší – napsal nadpis svého článku celý velkými písmeny…

Celá skupina VIP blogerů se mu posmívala a na rozkaz vedoucího tábora, Honzy Vořáka, volali všichni –„Fuj, fuj, fuj, ty jsi kodex porušil, tak si trp a stůj…!“

Když je to přestalo bavit, a Honza Vořák dal rozkaz – pohov, volno, z místa odejít povoleno, rozprchla se skupinka po celém táboře. Radek Polprecht si něco maďarsky šuškal s Andreou Ouznerovou, George Notný všem vyprávěl, že u nich v JŮesEJ mají mnohem sofistikovanější způsoby mučení, Libuška Iháková si sedla pod palmu a psala esej o lásce všech ke všem a zkušený antropolog Michal Džouzephy poťouchle šeptal do ouška mladičké Lence Vajerkové cosi o tajích její anatomie, na což ona reagovala výkřiky - ,,...nemám! Nic takového já nemám!!!". V písku naproti sobě seděli dvě Evy. Eva Lallatto musela za trest napsat klackem do písku stokrát větu - ,,Daně budu platit včas, poctivě, s úsměvem a ráda" a Eva Hausnumerová zase větu -,,Feminismus je ošklivý, zlý a chlupatý". Jan Jedlička se mazlil ve stínu křoví s kulturou nějakých halucinogenních houbiček, Petr Polučzynský klesl na všechny čtyři do písku a běhaje v křečích tam a sem všechny upozorňoval, že mu do druhého dne vyrostou další čtyři končetiny a že mu potom budou všichni povinně říkat - ,,Pavouku". Ruda Kahlík se mu smál a tvrdil, že takového oslíka srandovního nepotkal ani v Číně. Georgis Fascifous držel v ruce nějaký oválný kámen, tvrdil, že jde o želvu a hledal, kde má ocásek. Karel Brábek chodil od jednoho k druhému a žadonil, ať už mu někdo konečně vrátí to jeho ztracené (propité v putice u ,,Vzteklého zlatokopa") geologické kladívko, zatím co Patrik Anga zkoušel hrát na kytaru beze strun. Mezi tím vším pobíhal takový zvláštní člověk, co měl na hlavě žlutou gumovou kačenku…

Naši dva hrdinové, Vladimír s Robertem, umě skrytí v liánoví a maskovaní vzorovým maskovacím stylem typu – „Vláďa v džungli“, byli velmi zklamaní. Bylo jim totiž jasné, že tady svou Sobotu nenajdou. Co ale Vladimír svým bystrým okem odhalil, byl na druhé straně křoví, neumětelsky schovaný Libor Juchovcík, který se zřejmě nějakou průhlednou lstí snažil dostat do tábora VIPů, ale který to maskoval tak špatně, že i na tu dálku bylo rozeznat, že asi neví, že na vyvýšená místa obličeje se matlá maskovací krém tmavý a na propadliny okolo očí zase světlý. Tím pádem byl jeho obličej, tak lačný po VIPovství, v roští krásně vidět a byla jen otázka času, kdy bude odhalen zmateně pobýhajícím jedním z VIP blogerů, co se zrovna snažil namalovat si na záda kříž pavouka křižáka a který tvrdil, že má deficit končetin...

A potom Vláďa spatřil vzadu, až úplně za posledním stanem, jakousi nástěnku a na ní nápis –„Deska hanby“. Když tam viděl svůj vlastní portrét, protože kdysi sám opustil tu skupinu VIPů, a tím zklamal a urazil koho se dalo, bylo mu jasné, že se nesmí ukázat a že musí potají odplavat zase zpátky na svůj ostrůvek. Už už by se dal do pláče, ale Robert mu povídal, že ať není smutný, že mu večer v jejich chýši přečte o tom, jak oranžová opička potrkala Modrobýčka. Nebo tak něco…

Dohodli se, že příště se pokusí hledat Sobotu směrem na východo – východo – západ. Někde přeci ta jejich Sobota být musí a oni si ji najdou!

Cestou zpět na svůj ostrůvek zase potkali toho žraloka kladivouna a Vladimír ho umlátil svým teleskopickým obuškem.

A to neroztaženým!

To mu definitivně pozvedlo náladu, a protože si tím krásně uvolnil své agresivně sadistické napětí, byl samá legrace a k večeři slíbil upéci žraločí ploutev s jogurto – kečupovou nádivkou.

Když potom večer ulehli, nabízel Robert svou recitaci.

„Hele, Vláďo, chceš říct tu básničku o Modrobýčkovi a oranžové opičce?“

„Hele, Roberte, já ti na opičku kálím. Víš, co by mě raději zajímalo? Kam mohla ta Monika schovat tu vytrženou stránku z té mé vojenské knížky…?!“

„Ééé… dobrou noc, Vláďo…“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kam vlastně schoval Robert tu vzácnou stránku z vojenské knížky?

Ubrání se naši dva přátelé loupeživému nájezdu lovců otroků na jejich ostrov, které povede známá vojevůdkyně za práva žen, které nemají rády vepřové maso, drsná Soňa Datartová?

Kdo najde a vrátí geologické kladívko Karlu Brábkovi?

Jakou roli v boji proti radikálním odmítačům vepřového masa budou hrát tyrkysová tanga, která zbyla po Monice Bossi?

Možná se příště dozvíte i to, jak se vaří z vepřového masa zbraň hromadného ničení ideálů za zmultikulturnění Evropy...

P.S. - Tento můj článek je soutěžním a vztahuje se k soutěži, o které se dozvíte víc ve chvíli, kdy kliknete  - SEM.