Určitě se nemusím stydět za své rodiče… že se neupálili…

Připomínáme si sebevraždu studenta Jana Palacha. Jeho čin byl podle všeho vyústěním jeho frustrace z neochoty národa postavit se komunistické zvůli a hlavně z ochoty sklonit se před okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy...

.

Napíšu to hned na začátku, aby bylo mezi mnou a Vámi, čtenáři, jasno – já osobně jeho sebeupálení považuji za čin naprosto nepochopitelný a neuchopitelný. Omlouvám se všem, kteří to mají jinak, ale já ho nedokážu za to, co se svým životem udělal, jakkoliv obdivovat.

Nedokážu ho jakkoliv glorifikovat, nedokážu o něm mluvit a psát způsobem, jako bych ho považoval za hrdinu.

Víte proč?

Protože pokud mám někoho za hrdinu, chtěl bych takového člověka dávat za vzor mladým lidem a dětem. A nezlobte se na mě, ale já to nedokážu, nedokážu dávat za vzor čin, který znamenal dobrovolný, strašný a ve své podstatě zbytečný konec mladého života. Na to si života moc vážím.

Opravdu by někdo chtěl, aby jeho vlastní děti měly v Palachovi vzor? Chce někdo normální přijít o své děti a ještě takovým způsobem, jaký si zvolil Jan Palach...?

Sám osobně jsem ve své nejbližší rodině zažil dvě sebevraždy, v rozestupu cca 30 let. Ani zdaleka nešlo o tak drastická úmrtí, jako v případě Jana Palacha. Proto vím z vlastních zkušeností, co takový čin pro rodinu znamená. Jednu jsem zažil jako malý kluk, druhou jako dospělý muž. Nemá smysl zde popisovat, co všechno se v takové nastalé situaci v rodině děje, kdo nepoznal, nepochopil by to a kdo to poznal, ví to sám.

Jan Palach se podle mého názoru velice mýlil v jedné dost podstatné věci. Doufal, že jeho čin probudí národ, když už ne k nějakému povstání, či co si představoval, tak podle svého dopisu určeného pro veřejnost dokonce doufal, že jako živá pochodeň nebude sám, že bude jen prvním z mnoha, kdo se jím budou inspirovat.

Ano, pár jich bylo. Smrt těch dalších byla ovšem snad ještě zbytečnější, než smrt samotného Palacha. Netuším, co se dělo v hlavách oněch sebevrahů, včetně Jana Palacha, ale domnívám se, že iluze stran nějakého povstání ze strany československého národa, nebo dokonce stran nějaké snad sebereflexe tehdejší československé politické reprezentace, tváří v tvář sebeupálení jedince, byla hodně bláhová.

Jak si mohli ti lidé myslet, že sebeupálením dokáží pohnout monstrem, které mělo za sebou v roce 1968 už miliony obětí – když započítáme všechny oběti komunistické zrůdné ideologie?

Co pro toho molocha asi tak mohlo znamenat jeden, dva, čtyři, nebo i deset lidských obětí?

V rozborech Palachova činu je často slyšet hlasy, že jeho čin je hoden obdivu už proto, protože se rozhodl zemřít sám, protože „nevzal jiné s sebou“, stejně, jako to dělají v boji za „svou věc“ například islámští radikálové. To ale když se zamyslíme nad známými skutečnostmi, není tak úplně pravda. Sám Palach ve svém dopise doufal, že najde následovníky…

Mně osobně se takový apel zdá tak trochu sobeckým, nevím, jestli bych pokládal za správné svou vlastní sebevraždou chtít podnítit další mladé lidi, aby mě následovali. A přesně v to ale Jan Palach doufal…

Osobně se domnívám, že naše společnost je v určitém smyslu tak trochu schizofrenní. Na straně jedné má celá řada lidí za hrdinu Jana Palacha, protože dokázal zemřít v tu chvíli sám, nepotřeboval k tomu mrtvého protivníka, kterého by v boji vzal s sebou do hrobu. Na straně druhé hodně lidí, kteří tak Palacha vnímají, glorifikují také například bratry Mašíny, kteří se také postavili na odpor proti komunistickému režimu, kteří už ale ke svému boji potřebovali mrtvé i na druhé straně barikády, a dokonce jim podle všeho nevadilo ani to, když zabili (omlouvám se, ale z mého pohledu zavraždili) doslova nevinného člověka.

Jak jdou tyto dva přístupy k sobě? Podle mě nejdou a jít ani nemohou, přesto se najdou lidé, kteří obdivují oba – Mašíny i Palacha.

V dnešních dnech čteme a slyšíme mnoho názorů na Palachův čin. Lidé ho obdivují, vzpomínají na něj jako na člověka, který se, viděno očima Čechoslováka, asi nejvíce přiblížil poslání samotného Krista, ten se také obětoval za jiné lidi.

Když si to já osobně otočím a budu Jana Palacha za jeho sebevraždu obdivovat, měl bych zároveň mít za zlé jiným lidem, kteří se nedokázali v době komunistického bahna polít benzinem a zapálit?

Opravdu byl ten čin k něčemu?

Dnes se k němu hlásí hodně lidí z disentu. Často se tací lidé považují za tak trochu lepší kastu, než jsou ti, co v dobách socialismu, s vidinou iluzorního komunismu, šli s proudem a dovolili si – žit a chtít žít.

Miliony lidí, moje rodiče nevyjímaje, neviděli smysl nějakého „boje“ v tom, že by se sháněli po tehdy zakázaných knihách, že by se měli zúčastňovat divadelních představní kdesi v soukromém bytě, neviděli smysl v tom, vždy a za každou cenu jít hlavou proti komunistické zdi.

Byla to z jejich strany opravdu tak strašná vina a hanebnost, že chodili do práce, snažili se v ní mít úspěch, snažili se o to, aby se jejich děti měly lépe, než oni sami, že se snažili žít i právě navzdory absurditě té doby?

Byli špatní, nebo méněcenní, když nedokázali chtít umřít za věc, která byla v té době, a to si přiznejme, naprosto sebezničující, a hlavně v tu chvíli naprosto zbytečná? Kdo mohl během normalizačních let tušit, že sami komunisté někdy koncem roku 1989 dojdou k poznání, že pokud bude mít něco dál fungovat, bude muset dojít ke kotrmelci v bok?

Ne, já nedokážu Jana Palacha za jeho čin obdivovat. Jeho sebeupálení je pro mě naprosto stejně nepochopitelné, jako když někdo šplhá bez jištění po hladké stěně mrakodrapu. Pokládám takovou věc čistě za rozhodnutí jedince, na které má samozřejmě právo, ale nemá právo do své vůle zemřít zatahovat kohokoliv dalšího.

Jak by se naše společnost tvářila, kdyby dnes nějaký student udělal to samé, co Jan Palach, jen s tím rozdílem, že by napsal dopis v tom znění, že jde o protest proti, co já vím, předsedovi vlády, proti prezidentovi, nebo proti nesmyslným tlakům, ke kterým mnohdy dochází z Evropské Unie?

Co kdyby se dnes nějaký mladý člověk upálil z důvodu svého přesvědčení, například přesvědčení, že má nadále jako squatter právo obývat zbořeninu jménem Klinika?

Vím, co si teď myslíte – že pletu dohromady jablka a hrušky. Já si to ale nemyslím, přesvědčení, vnitřní přesvědčení svojí pravdy je stále stejné, a je jedno, o jaký důvod jde.

Za nějaká přesvědčení se někdy umřít musí. Jan Palach ale za to své umírat nemusel. Mohl proti režimu bojovat jinak, jinde, smysluplněji a plodněji. On v podstatě bojuje svůj boj až dnes. V době společenského hladu po morálních apelech. Ano, morální kredit naše společnost, a nejen naše, to je celosvětový problém, ztrácí a nenachází. To, co bylo z morálního hlediska naprosto samozřejmé kdysi, dnes nejen neplatí, dnes si na to už ani nikdo nepamatuje.

Myslím si, že mantinely morálního přístupu k životu musíme hledat sami v sobě, to v prvé řadě. V tom nám žádný Palach, ani nikdo jiný nepomůže.

V tom jsme sami, jako on stál naprosto sám ve chvíli, kdy škrtnul sirkou…

.