Taxík - Účetní Krůta...

Otypoval jsem si ho docela správně. Měl jsem ho buď za učitele na penzi, nebo účetního tamtéž…

Věděl jsem o něm jen to, že se jmenuje Krůta (chudák malej) a nabíral jsem ho vždycky na Žižkově. Jeli jsme dycinky do centra, kousek od Národního divadla. Pokaždé platil spoustou kovových mincí. Já byl rád, že od něho mám drobný na vracení fouňům, co si nechávali vracet nazpátek do posledního haléře, ale nesměl to mít v pětikačkách, nebo v dvoukorunách. To už mně tak moc nebavilo. On se vždycky omlouval a protože to byl můj pravidelnej kunčaft, bral jsem i ty bůry a dělal jako by nic… 

Na sobě míval starší sáčko, tesilky a v ruce sportovní tašku, co se k němu tak nějak nehodila.Vždycky povídal, že jezdí hlídat dceři děti. Že prý má holka nějakej butik či co a tak jí pomáhá alespoň s těma harantama. Bylo mně divný (i když nejsem drahej…), proč se dědek vozí taxálem a že na to vůbec má (i když kovový) peníze.Vždycky, když  jsem ho vyklopil, on vyklopil (vycinkal) drobný mince a zmizel za rohem v jedný postranní uličce. 

Tak tomu bylo i toho rána. Nechal jsem ho jeho radovánkám s vnoučátky a jel si vydělávat na chléb svůj vezdejší. 

Ten den nějak nešly kšefty. Lítal jsem po Praze jako sojka v Krakonošovu, ale na kloudnýho cizáka, nebo paničku od milionáře ne ne narazit. Vezl jsem tři mladý anglány na Václavák (ten kluk, zmetek jeden čekal s nataženou dlaní na drobný až do poslední koruny…) a zrovna, když jsem po projetí ,,podkovou“ chtěl stoupat do kopce k svatému Vaškovi, uslyšel jsem ránu do střechy auta. Šlápl jsem na brzdu, nevěda o co kráčí a než jsem se stačil vzpamatovat, rozlétly se zadní dveře a dovnitř vpadl nějakej chlápek.  

,,Jeďte, pro všechny svatý – jeďte!!!“ 

No, jsem kluk hodnej a poslušnej a protože jedinej svatej v dohledu byl ten náš Václav, gumy na mé Fábince se protočily a já vyrazil směrem k němu, jak jsem chtěl už před minutou.  

Mrknul jsem do zrcátka a vidím, jak se za námi po silnici ženou asi tři přičmoudlí hromotluci, na první pohled Rumuni, nebo Olaši. No, neměli šanci, přišlápl jsem pedál a oni i se svými pupky zůstali daleko za námi. Poslední, co jsem z nich viděl, bylo to, jak uhýbají někomu, kdo jel za mnou a jak k tomu chudákovi v zeleném Fordu upírají svůj vztek a frustraci… 

Mrknul jsem znovu do zrcátka, abych si prohlédl svého pasažéra a nebýt za námi ti Rumuni, šlápl bych instinktivně na brzdu… 

Za mnou, na mých krásných a čistých zadních sedadlech seděl nějakej bezdomovec! 

,,Doprdele, co to má znamenat! Okamžitě vypadni z mého auta ty drbane špinavá!“ zařval jsem, ale řval jsem blbosti, protože jsem nezastavil a to se jednomu vystupuje dost těžko že jo… 

Ten vandrák za mnou popadal dech a dokonce byl tak drzej a položil mně ruku na rameno. 

,,Ježíši, to jsem rád, že jste to vy! Já vám to všecko vysvětlím, jen jeďte prosím vás dál…!“ 

Ten hlas mně byl povědomej, tak jsem z toho byl tak zpitomělej, že jsem zapomněl na to, že mám jeho ruku pořád na svém rameni. 

,,To jsem přeci já – Krůta…“ naklonil se ke mně a já už fakt musel šlápnout na brzdu, neb toho bylo už na mě moc. 

Přitmavlí sprinteři byli nenávratně daleko a tak jsem si řekl, že je čas na ,,vyjasněnou“. 

Vzadu, tak jako před pár hodinama seděl opravdu pan Krůta ze Žižkova, co měl podle mých propočtů právě hlídat děti své dcerunky. Ale nebyl to úplně stejný ,,pan Krůta“.  

Tenhle měl na sobě starej huberťák, roztrhanej až hanba, okolo krku něco, co nebylo šálou ani když to bylo nový a jeho jindy pečlivě ulízané vlasy byly rozcuchané. Vypadal jako bezdomovec, ale jeden rozdíl tady byl. Nesmrděl, ani nebyl vlastně špinavej. Prostě ty jeho hadry byli jen starý a odrbaný, ale vlastně čistý. 

,,Můžeme jet tam, kde mě vždycky vysazujete? Já si tam něco zařídím a hned se vrátím. Potom vám všechno vysvětlím ano…?“ 

No, šlo dělat něco jinýho?  

Nešlo…! 

Fakt se vrátil asi po patnácti minutách a byl to zase ten ,,starej Krůta“. Zase měl na sobě své sáčko, tesilky a v ruce sportovní tašku. Už jsem v taxíku zažil všechno možný a divím se jen tomu, co je až moc normální, ale tohle bylo i na mě silný kafe... 

,,Nemáte chuť na kafe? Vy asi nemůžete panáka, ale já ho tak nějak potřebuju… To kafe vám platím samozřejmě!“ 

Seděli jsme v baru na Vinohradský a já jsem zjistil, že o lidech vím pořád stejný kulový.    

Pan Krůta byl účetním na penzi. Peněz málo, počítání mu chybělo, ale nikde o něho neměli zájem. Mladejch (rychlokvašenejch) účetních je v Praze plná řiť a tak se doma nudil. Dcera měla opravdu butik, ale neměla děti. On k ní ale opravdu každé ráno jezdil… 

Měl moc rád jeden starej film, kde se normální chlápek převlíká za žebráka a vydělává tak peníze. Rodina páně Krůty z toho byla nejdříve zděšená, ale nakonec si všichni zvykli. Dceru to dokonce začalo docela bavit a ještě mu každé ráno pomáhala u sebe v butiku, kde se převlékal do těch příšerných hadrů (které měl v té nemožné sportovní tašce) a díky šminkám mu malovala kruhy pod očima, aby vypadal věrohodně ,,sešle“. No a milej Krůta chodil celej den po ,,žebrotě“. 

,,To byste nevěřil, kolik se dá vyžebrat peněz! A žádný daně!! Nechápu, jak můžou být v Praze opravdový žebráci?!“ - byla jeho slova. 

No, všechno šlo, jak se patří až do chvíle, kdy chtěl zkusit, jaký to je, žebrat přímo na Václaváku. Chudák netušil, že ,,Venclplac“ mají pod palcem Rumuni se svýma ,,ovečkama“, co pro ně žebrají. Tak se stalo, co se stát muselo a ti rumuští ,,Capo di Tuti Capi“ začali nahánět chudáka Krůtu a nebýt mého rychlého odvozu, asi by mu pěkně pocuchali peří… 

Jo jo, to už i malý děti vědí, že i ten Trautumberk dostal od pána revíru po čuni, když strčil nos do ,,Krakonošova“.  Kdyby býval pan Krůta opravdu hlídal nějaké děti, jistě by tu pohádku znal…