Stíny... - Kapitola č.1...

O tajemství, o smrti, o tragedii, která ovlivnila běh dějin. O něčem, co odporuje všemu, co si myslíme, že o našem světě víme. O světě stínů, kde nic nadpřirozeného není nepřirozené. O stínech...

Na těch knihách nebylo vůbec nic zvláštního, snad krom toho, že byly staré. Skutečně byly vydané v roce 1921, ale na svůj babičkovský věk byly hodně zachovalé. Já, jako knihovník umím takovou skutečnost ocenit.

Ať jsem však listoval jejich stránkami jakkoliv, nedokázal jsem rozeznat nic, proč by mě na nich mělo něco zaujmout. Docela jsem se divil tomu, že zrovna u babičky v knihovně najdu příběh o Tarzanovi. Další můj údiv patřil skutečnosti, že jsem je tam neobjevil už jako malý kluk. Snad to bylo tím, že ta série byla uložena až na nejvyšší polici a její šedá kožená vazba nebyla ničím, co by zaujalo pohled malého kluka.

Uvědomil jsem si, že pokud je v knihách ukryto něco zvláštního, je to učiněno tak, aby to nebylo znatelné na první pohled. Skutečnost, že můj děda zemřel po zatčení gestapem v tak těžké době, napovídala, že mohlo jít o cosi, co by třeba mohlo mít nějakou souvislost s protifašistickým odbojem.

Kéž by celá ta ,,záležitost" byla založená na takovém základě. Kéž by to tajemství mělo souvislost ,,jen" s tímto zlem.

Ve chvíli, kdy jsem listoval knihami o Tarzanovi, domníval jsem se, že postačí pochopit význam ukrytý v jejich stránkách. V tu chvíli jsem ještě netušil, kolik zavřených dveří před sebou mám a jak se za jedněmi jen budou nacházet celé kupy dveří dalších...

Nenašel jsem v textu absolutně nic mimořádného. Soustředil jsem se na možnost označení různých písmen, která seřazená za sebou mohla dávat nějaký smysl. Nikde jsem ale nic nespatřil, ani tečku, ani čárku pod, nebo nad některým písmenkem.

Napadla mě i možnost použití nějaké chemické látky, která by učinila označení, pro pouhé oko, neviditelným. Snad nejznámější a nejstarší metoda, jak ,,ukrýt" jakýkoliv text, je naspat ho šťávou z citronu. Takový text po zaschnutí  ,,zmizí" z papíru a existuje jen jedna možnost, jak ho znovu ,,vytáhnout" na povrch.

Papír se musí nahřát...

Řekl jsem si, že tím nemůžu nic ztratit a že pokud budu opatrný, nemůžu ani nic zkazit.

Byl jsem opatrný...

Nahřál jsem žehličku a zlehka jsem její prohřátou plochou přejížděl po jednotlivých stránkách. Zpočátku jsem si nevšiml ničeho. Otráveně jsem sledoval, jak stránka za stránkou nevydává nic, co by snad bylo ukryté ve vrstvičce jejího papíru. Ty knihy dohromady mají strašnou spoustu stran a zhruba v polovině jsem přestal věřit tomu, že dělám smysluplnou věc.

A potom jsem to spatřil...

Já bláhový jsem se celou dobu soustředil na psaný text, ale vůbec mě nenapadlo, abych věnoval pozornost nejspodnějšímu prostoru, kde bývá napsané číslo stránky. A právě tam se objevily hnědé a malé tečky.

Šlo o maličkou tečičku, která byla umístěna vždy pod číslem stránky. Sepsal  jsem si na list papíru čísla tak, jak byla označená od začátku každé knihy, svazek za svazkem, od prvního po poslední. Výsledek byl ten, že jsem měl celou řadu čísel, která mně nejdříve neříkala absolutně nic. Pravý smysl oněch čísel jsem začal chápat až ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že žádné z nich není vyšší, než číslo 42. I když někde byla označená dvě čísla vedle sebe, pořád dával jejich význam nižší číslo, než značí poslední číslo - písmeno, v abecedě a to včetně těch s diakritikou...

Je to snadné. Číslo ,,1" patří písmenu ,,A", číslo ,,2" nahraďte písmenem ,,B" - a tak dále.

Napsal jsem si na papír vedle čísel písmena, odpovídající abecednímu pořadí. Kdo by si ale myslel, že tím bylo tajemství rozluštěno, spletl by se stejně, jako jsem se tehdy spletl já.

Text prostě nedával smysl. Slepá ulička - pomyslel jsem si. Ten den jsem byl utahaný jako kotě, hodin už bylo jako na kostele a já musel ráno vstávat brzy do práce.

Celou noc se mně v hlavě promítala čísla a písmenka a byla pravda, že moc odpočatě jsem se druhý den necítil.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Došlo mi to v práci, někdy po obědě. Kontroloval jsem stav několika knih - starých a poměrně vzácných výtisků, ale myšlenkami jsem byl trochu mimo. Tak se stalo, že jsem listoval knihou odzadu dopředu. Právě v tu chvíli k mému stolu přišla kolegyně Stáňa a začala se smát.

,,Ty tou knížkou listuješ jako Arab..."

,,Co, cože...?" vypadlo ze mě nechápavě.

,,Jsi zamilovanej nebo co? Povídám, že tu knížku čteš jako Arab. Zprava doleva..."

,,Jako Arab? Zprava doleva?!"

Cink?

Břing!!!

A měl jsem to! V arabštině se jak známo, píší originální texty zprava doleva.

Stejně jako se čtou  a píšou originální texty psané v hebrejštině - vždyť obě řeči patří do skupiny semitských jazyků...

Můj děda byl přeci Žid...!

Myslel jsem, že se ani nedokážu dočkat chvíle, kdy vezmu doma do ruky papír se sloupci čísel a hlavně s písmeny napsanými vedle nich.

Dalo mně to sice ještě hodně práce s čísly a písmeny a trvalo to déle, než jsem si myslel, ale nakonec  jsem si konečně mohl přečíst (pozpátku) onen tajemný vzkaz...

,,Zabíjí pravda o mrtvém - živém, pravda o páleném - topeném. Psané pravdy se bojí a to proto, že oni vědí. Když plátno je kovem, když smrt je kovu vzorem. Kov leží a spí, kde spával ten, jenž první zkoumal to, co mlčelo, byť k řeči bylo stvořeno. Šestý bok, byť všechny čtyři mají, tam hledej kov, v němž smrt svou pravdu tají..."

,,Co to má být...?!" chtělo se mi zařvat z plných plic. To má být nějaký žert nebo co?!

Potom jsem si uvědomil, že pokud ta čísla označil můj dávno mrtvý děda, nemůže jít o nějaký vtip. Jak se ale dozvěděla babička o tom, že to jsou zrovna svazky o Tarzanovi, které v sobě skrývají něco takového?

Podle toho, co psala, neměla ani tušení o jakou knihu v dědově dopise jde. Když jsem znovu přečetl slova o smrti, vystoupila z textu jasně věta - ,,...psané pravdy se bojí a to proto, že oni vědí..."

Co to mělo znamenat? Moc ,,pravdy" na mě z textu zatím tedy nevykoukávalo. Ve skutečnosti jsem nerozuměl vůbec ničemu. O jakou pravdu o ,,mrtvém - živém" jde?

Potřeboval jsem si provětrat hlavu. Potřeboval jsem si srovnat myšlenky a potřeboval jsem přijít na způsob, jak se všemu dostat na kloub.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stál jsem na starodávném Karlově mostě a z nebe se zase sypal lehký dech sněhových vloček. Bylo už po desáté večer, ale přesto byl most docela plný lidí, převážně turistů. Týden po Vánocích už z ulic téměř zmizela sváteční výzdoba, nasvícené panorama Hradčan i uličky Starého města však stále dýchaly osvětleným kouzlem.

V tu chvíli jsem vůbec netušil, že stojím na místě, tak úzce spjatém se záhadou, která právě zaměstnávala můj mozek. Dokonce jsem se dlaní pravé ruky dotýkal němého svědka dávné tragédie, která zanechávala své stopy napříč staletími, až do dnešních dnů.

Bylo to přesně tam a v tu chvíli, kdy jsem si vzpomněl na stařičkého profesora historie, doktora Poláčka. Nebudete mi to věřit, ani já jsem tomu nevěřil, ale v tom momentě, kdy mi jeho jméno vytanulo na mysli, projela mým tělem tupá bolest. Vstřelila se do mě pravou paží a byl to pocit, jako bych byl zasažený elektrickým výbojem. Chtěl jsem zvednout dlaň z kamenného zábradlí, ale bolest si ji přidržela na místě, jako by chtěla, abych ji tam měl položenou věčně.

S tváří pokřivenou bolestí a s velikou námahou jsem konečně odtrhl ruku od zdánlivě chladného kamene.

Na dlani jsem měl skutečnou spáleninu, která měla tvar zvláštního kříže.

Stejného kříže, který byl z mosazi a byl vsazený do kamenného mostního zábradlí přesně tam, kde jsem měl ještě před okamžikem položenou svou dlaň...

Pokračování  (snad) příště...

Předchozí děj, respektive prolog celého příběhu, si můžete přečíst po kliknutí - SEM