Rozdíl mezi útokem a (marnou...) obranou…

Evropská unie láme rukama nad útoky radikálních islamistů. To je celkem přirozená reakce, co ale přirozené není, je to, že po zděšení nepřichází relevantní reakce…

Za takovou reakci bych já osobně považoval přechod od defenzivy do ofenzivy. Když se nad tím vším zamyslíme, tak musíme zákonitě dojít k poznání, že Evropa v souvislosti s Islámským státem jen stojí na místě, krčí hlavu mezi ramena, a snaží se odrážet (marně…) dopadající rány.

Jako boxer zahnaný do kouta ringu, který ale bude dostávat nakládačku, dokud se buď nesvalí na zem, a nebude prohlášen za poraženého stylem K.O., nebo dokud se nezmůže na protiútok. Ze souvislého krupobití ran, může boxera vysvobodit také zvonek ohlašující konec kola, nebo ručník hozený do ringu.

Evropská unie ale takovou naději nemá. Žádný zvonek nezazní, ta má jen dvě možnosti – K.O., nebo protiútok.

Ta třetí, hození ručníku do ringu, ta v zásadě také možná je, ale to už by znamenalo definitivní konec…

V té souvislosti vyvstává otázka, k čemu vlastně máme NATO. To je vojenskou silou, která však, považte, není aktivována ve chvíli, kdy dochází zcela cíleně a jasně k útokům na civilisty členských zemí, k útokům, které mají za následek ztráty na životech.

Když bylo NATO založeno, asi jen málokoho napadlo, že se za pár desítek let bude svět potýkat se zcela jiným druhem nebezpečí, než jaké bylo právě v době vzniku tohoto vojenského paktu aktuální. Tehdy se mělo za to, že nebezpečím, které hrozí členským státům, může přijít jen z nepřátelských oficiálních a uznaných vlád a zemí.

Jenže čas oponou trhnul, a nebezpečí pro Evropu na sebe vzalo podobu guerillové války. Jak to vypadá, tak je NATO tváří v tvář tomuto novému jevu naprosto bezbranné, svázané všelijakými smlouvami, články a pravidly, které jak je vidět, už dávno ztratily jednak na účinnosti, a jednak na aktuálnosti. Proto si myslím, že pokud má být NATO v budoucnu něco platné, pokud vůbec stojí za to ho udržovat, pak se musí jeho přístup k současné světové bezpečnostní situaci od základu změnit. Alespoň v některých bodech.

Proč už dávno světové společenství v čele právě s NATO, jako s nejsilnějším vojenským paktem na světě, nezahrabalo celý slavný Islámský stát sto metrů pod písečné duny na „jeho“ vlastním území? Když George W. Bush junior nalhal světu, že má Saddám Husajn zbraně hromadného ničení, které podle jeho slov byl připravený použít, a tím zatřást stabilitou v regionu, tak to se to panečku válčilo, to byl fofr a mazec. A jak to dopadlo? Tu stabilitu v regionu zničilo právě lhaní G. W. Bushe jr. a dnes, kdy by bylo potřeba jasně si přiznat, že když se tehdy šláplo vedle, že se nedá nic dělat, a že se věc musí dotáhnout do konce, tak sedí NATO na zadku a vykukuje zpoza pytlů s pískem.

Vlády členských zemí EU se v teroristickém průšvihu plácají jako ryby na suchu, jejich tajné služby nemají ani zdaleka takovou účinnost, jaká by byla třeba, a teroristé se Evropě vysmívají. Včera jsem psal o tom, odkud pocházejí evropští islamističtí atentátníci – ano, jsou původem už z Evropy. Jenže svůj výcvik a zkoušku bojem většina z nich absolvovala někde v Sýrii, nebo Iráku. A právě tam by bylo potřeba spoustu míst rozflákat na maděru, každou baštu Islámského státu srovnat nekompromisně se zemí. Bohužel by to mělo samozřejmě za následek i nevinné civilní oběti, to je bohužel daň, bez které se ale žádná válka vést, a už vůbec ne vyhrát, nedá.

Myslí si snad někdo, že by hitlerovské Německo, nebo císařské Japonsko, bylo nakonec v Druhé světové válce na hlavu poraženo a donuceno ke kapitulaci, kdyby se s těmito zeměmi neválčilo tvrdě a v mnoha ohledech naprosto nemilosrdně?

Asi sotva…

Mám za to, že kdyby měli spojenci tehdy k nepříteli stejný přístup, stejné předsudky a stejné morální zábrany, jaké jsou dnes evidentní vůči Islámskému státu (který si je ale vůbec nezaslouží…), pak by dnešní svět znal zcela jiného vítěze…

K čemu máme všechny ty štáby, generály, fedrpuše, přehlídky, ukázky „bojové připravenosti“, když je to všechno jen – jako…?!

Kde kdo, i celá řada politiků, nahlas říká, že Evropa je ve válce s Islámským státem, ale není potom tedy zvláštní, že asi jediný, kdo si to ještě nemyslí, a kdo dělá, jako že se ho to netýká, je právě NATO?

Američané sice mají v Iráku jednotku speciálních sil, Velká Británie tam občas pošle družstvo SAS, ale to jsou jen drobné chirurgické řezy. Nezbývá než se ptát, kdy konečně světové společenství nalezne prostřednictvím NATO znovu svou čest a hlavně koule, a kdy konečně vyřízne ten vřed na tváři světa pomocí masivní pozemní a vzdušné operace.

NATO by si mělo podle mého názoru říci co nejdříve parafrázi slavné věty z doby naší Sametové revoluce – KDO KDYŽ NE MY, KDY, KDYŽ NE TEĎ…

Jiná cesta není, pokud nechceme tedy hodit ten ručník do ringu, a po X – příštích staletí se v Evropě povinně vkleče modlit pětkrát denně směrem k Mekce…