Před bouří...

...je těžké i dýchat. Vzduch má váhu olověné vesty, a nebe má krví podlité oči...                                    

Máte pocit, že se někde něco napíná až k prasknutí. Není těžké si představit okamžik, až se to "něco" někde dostane do bodu zlomu. Každý pór vašeho těla křičí potem, to, co bylo ještě před chvílí košilí, a co se lepí na vaše tělo, změnilo se najednou v hmotu, co ze všeho nejvíc připomíná vlhký igelit. Ve výhni, jako by se hroutily i domy. Kladivo řítícího se atmosferického tlaku do vás buší silou, která zešílela, jako vše okolo vás. Máte pocit, že po příštím výdechu už nebude nic, co byste nabrali do plic. Napínáte uši v naději zoufalých odsouzenců, abyste nepřeslechli tolik očekávaný příslib úlevy.

A pak to konečně slyšíte. Vzdálené dunění hromů.

Přichází peklo, aby ovládlo nebe...

P.S. - Paradoxem je, že úleva nepřišla, peklo se na nás vykašlalo, a šlo metat blesky jinam...