Pár kapek historie, nikoho nezabije…

Mám za to, že dokonce naopak. V určitém smyslu může takové nahlédnutí do historie člověka dokonce posílit, zvednout mu sebevědomí, i když současně vštípit krapítek pokory…

K napsání této úvahy mě přivedlo téma, v dnešních dnech probírané horem dolem – výročí narození Karla IV. Měl jsem možnost sledovat v televizi pár pořadů – dokumentů i hraných filmů, týkajících se života tohoto pozoruhodného panovníka, a při té příležitosti jsem si uvědomil, jak příšerné mezery mám v informovanosti týkající se historie mé vlastní rodné země.

A ještě mě napadlo, zda jsem sám, kdo už si toho z hodin dějepisu pamatuje tak málo, nebo zda je „nás“ takových víc. Ve své úvaze budu vycházet z toho, že si myslím, že je nás takových víc…

Napadlo mě, že Karel IV. a jeho život, není zdaleka jedinou osobností a jediným příběhem v naší české národní historii, který by si zasloužil větší pozornost. Když to stáhnu na pořady jako dokumentární filmy, nebo filmy určené do kin, tak v naší české kotlině známe podrobnosti ze života kdejaké cizí světové osobnosti, ale k našim vlastním předkům chováme trestuhodnou neznalost a nevědomost.

Když už se u nás v současnosti točí filmy, tak jde v drtivé většině o nevtipné komedie (čest výjimkám…), nebo sociální dramata, v nichž hraje hlavní role otázka, zda je nesmrtelný chroust, ženská síla, nebo absence mužské pozitivní role v současném vesmíru.

Z cizí provenience je nám, jako divákům dokola předkládán obraz, jaká by chtěla být před ostatním světem Amerika, o historii Bílého domu a jeho obyvatelích, nebo v bližším případě o osudech Tudorovců, toho nakonec víme více, než o vlastních králích a jejich osudech. A to je škoda.

Příběhy našich vlastních předků byly přeci stejně, ne-li ještě více zamotané a zaznamenáníhodné. Proč dosud žádný filmový tvůrce neuchopil tak úžasné téma, jako je PRAVDIVÝ příběh husitských dob? Tvrdě, pravdivě, bez příkras a lživých klišé?

Beze snah o glorifikaci zločinů, kterých se Husité dopustili, s maximálním důrazem na složitosti doby, ve které se svých výpadů dopouštěli. A to je jen jeden příklad. Kolik lidí u nás ví, že nešlo o za komunistů glorifikované hrdiny, ale o lidi hřešící a chybující, o jejich činy, které měly tu nesmyslné důvody, tu důvody veskrze pochopitelné?

A zase – to je jen jeden příklad. Jsem přesvědčený, že historici mají dostatek vědomostí a podkladů, ze kterých by se dalo ve filmové a dokumentární tvorbě čerpat do aleluja, přesto dnešní filmoví tvůrci sahají k tématům, která spíše než poučení přinášejí divákovi deprese a něco, jako neukotvenost ve vlastní minulosti.

Filmy na historická témata se točí jen k příležitosti nějakého významného datového výročí, pak ale takový film většinou nemá sílu a „koule“, jaké by vzhledem k danému tématu mohl mít.

Někdy mně připadá, jako by se dnes vyžadovalo stydět se za vlastní předky, nedej bože odhalit pravdu o jejich životech, ať už je pravda jakákoliv. Zdá se, že dnešní filmaři umí rozpohybovat na filmovém plátně kdejakého praještěra, nebo jakékoliv monstrum z vesmíru, na obyčejný a dramatický dobře zvládnutý lidský příběh z naší vlastní historie, si asi budeme muset bohužel počkat do doby, kdy lidi omrzí počítačové efekty, a opět začnou prahnout po obyčejném, ale o to silnějším lidském příběhu.

Stačí otevřít knihu našich dějin, a pokud budeme vnímaví, nebudeme se stačit divit, co všechno se nám tam nabízí…