O chytrém Matějovi a nerozhodném králi...

...ale to je opravdu pohádka! Jo a pozor, je docela dlouhá. To já jen, abyste neřekli, že jsem Vás nevaroval... :-)

Moudrozob lesní... :-)))Foto - Hajný Prúcha

Žilo, bylo a možná stále někde je, jedno malé království. Dnes v něm kraluje král Matěj Moudrý – Spravedlivý, ale nebylo tomu vždycky tak. Pojďme si vyprávět o časech, kdy vládl jeho předchůdce – Bartoloměj Dobrotivý, kterému však nikdo neřekl jinak, než Bartoloměj Nerozhodný. To bylo tak…

Král Bartoloměj byl sice opravdu hodný, ale naneštěstí pro svou zemi a její lid i neskutečně nerozhodný. Nedokázal se rozhodnout, jak posoudit to, či ono, jak potrestat darebáky a odměnit ty, co se za něco dobrého zasloužili. On se nedokázal ani rozhodnout, kdo je vlastně darebák a šizuňk a kdo je dobrý a poctivý člověk. A tak se nebylo čemu divit, že tak jako růže potřebuje k životu slunce a vláhu, tak pan král potřeboval někoho, kdo by mu radil. A protože, jak už bylo řečeno, nos na šizuňky, bídáky a darebáky pan král neměl, jmenoval rádcem chlapíka, který byl vším možným, jen ne dobrým člověkem.

Jmenoval se Tonino Alesandro, tedy alespoň to o sobě tvrdil a pocházel prý z nějaké země Tatrmánské. Nikdo, nikdy o podobné zemi neslyšel, ale pan vykutálený rádce Tonino dělal vše pro to, aby si alespoň pan král myslel, že v té neznámé, daleké zemi žijí jen samí moudří a veskrze ušlechtilí lidé.  Země pod radami pana Tonina trpěla, lid byl zužován zákony nesmyslnými a daněmi přeukrutnými. Rádce měl kontrolu nad vším a nad každým a tak je jistě jasné, že většina z těch peněz vydřených na prostém lidu, končila kdesi v truhle pana královského rádce.

Naštěstí pro to království, našli se v něm i lidé moudří a spravedliví a to dokonce i na samotném zámku. Pan král měl dceru, princeznu Adélku a ta byla mnohem moudřejší, než pan král i s vrchním rádcem dohromady. A nebyla sama, ještě byl na zámku někdo, kdo dobře věděl, jak by se věci měly správně zaopatřovat a proč tomu tak není.

Tím druhým byl syn královského kuchaře Matěj. Byl o nějaký rok – dva starší než princezna Adélka a jako děti, kdy ještě ani jednoho z nich netrápil Adélčin urozený původ, často si spolu v zámecké zahradě hráli.

,,Copak vás trápí jasná princezno? Je mně smutno, když vidím, jak smutníte a chtěl bych vám pomoci.“ 

,,Jak bys mně mohl pomoci Matěji? Vždyť sama ani já nevím, jak vyřešit to, co mě trápí.“

,,I svěřte se mně princezno, víc hlav víc ví a kdo ví, třeba se nějaká ta rada najde.“ 

A tak se princezna Adélka vypověděla ze svého trápení Matějovi. Vyprávěla mu, jak se ten odporný rádce Tonino nepohodl s hodným hlavním podkoním Ferdinandem. Jak si na Ferdinanda Tonino stěžoval u pana krále a jak trvá na potrestání nebohého stájníka. Šlo o to, že se rádce připletl ve stájích do nějaké šlamastiky s koňským hnojem, umazal si své ušlechtile naleštěné boty a teď se za to chce podkonímu pomstít.

Matěj se rozesmál, když si představil to navoněné a naleštěné rádcovské trdlo, jak svou Tatrmánsky ušlechtilou botou šlápl do koňské kobližky. 

,,No ale bota se umyje, naleští, tak proč okolo toho tolik křiku?“ divil se Matěj.

,,Rádce Tonino chce nechat podkoního Ferdinanda zmrskat katovým pacholkem a zavřít jen o chlebu a vodě nejméně na měsíc do věže. A můj tatínek pan král neumí Toninovi říct, aby si botu umyl a dal pokoj s takovými nesmysly. Tonino dělá z Ferdinanda nějakého ničemu, co prý nedbá na své povinnosti a ve stájích má prý nepořádek. S mým tatínkem je to horší a horší. Už vůbec nemá soudnost a nechá se od toho proklatého rádce úplně ohlupovat…“ 

,,A co vlastně hledal rádce Tonino ve stájích? To tam šel jen tak na kontrolu, nebo pročpak asi?“ vrtalo Matějovi hlavou.

,,To je mně také divné“ povídá princezna.

,,Ferdinand mně říkal, když jsem šla za svým vraníkem Sameťáčkem, že prý tam rádce poslední dobou chodil dost často. Vůbec mu prý nebylo po chuti, když se ho jednou právě Ferdinand zeptal, co že tam hledá…“

Matějovi se zdála celá záležitost také divná  a tak princezně Adélce slíbil, že něco vymyslí. A vymyslel! 

Protože se už nějaký čas zaučoval v kuchařském umění a docela se mu dařilo, vyprosil si na svém tatínkovi, vrchním královském kuchaři, aby směl na druhý den připravit oběd pro pana krále úplně sám. Svolení dostal a hned se dal do díla.

Z královské spíže si nechal přinést mrtvého zajíce, co tam visel s ostatní zvěřinou, aby dozrál. Odřízl mu hlavu a na její místo připevnil hlavu z vycpané sovy, kterou kdysi našel na královské půdě. 

No, vypadalo to zvíře podivně. Tělo zajíce, porostlé hnědo zrzavými chlupy a hlavu sovy s velikýma očima a ostrým zobanem, která měla na sobě peří. Opatrně uložil výsledek své práce do košíku a tak, jakoby nic se vydal přes zámecké nádvoří zrovna ve chvíli, kdy se pan král rozhlížel z královského cimbuří.

,,Copak to neseš Matěji, snad něco dobrého do kuchyně?“ zavolal pan král na Matěje a ten, jakoby to bylo veliké tajemství, dal si prst na ústa a vyběhl po schodech za panem králem. 

,,Tuze velikou vzácnost nesu, pane králi!“ při těch slovech odkryl plátno z košíku a vyjevený pan král mohl vidět zvláštní zvíře ležící uvnitř.

,,To je Moudrozob pane králi. Je to zvíře, které se objeví jen jednou za sto let. Kdo prý pojí jeho maso, dostane se mu v noci snů, které tomu dotyčnému radou pomohou správně vyřešit každou lapálii a zamotaninu, co jich jen na světě je. Tak jsem si říkal, že bych se svolením vaší královské jasnosti připravil ono vzácné zvíře právě vám, pane králi zítra k obědu…“ 

,,No, to je úžasná zpráva kuchtíku Matěji! Byl bych ale raději, kdyby tvůj otec, vrchní kuchař královský, sám připravil mně tu vzácnou lahůdku…“

,,I ne pane králi! Já sám musím vám pokrm z toho zvířete připraviti. Mám totiž recept na to, jak jeho maso nejlépe ochutiti a s umem upécti. Koupil jsem to vzácné zvíře na trhu od kupce z daleké východní země a ten mně právě i ten recept prozradil. Kdyby se prý maso z Moudrozoba jinak připravovalo, jistojistě by nechutné bylo. Kdybych ten recept musel někomu dalšímu převyprávět, jistě bych na něco důležitého zapomněl a pečínka by se nezdařila. Proto jsem tak spěchal, abych hned v královské kuchyni všechno koření si vyhledal a zvíře k zítřejšímu pečení připravil. Jen tak snad na nic nezapomenu a budu moci pro vás ono jídlo správně připravit…“ 

Když to král uslyšel, sám začal Matěje do kuchyně popohánět a už se těšil, jak dobře druhý den poobědvá a jak moudrá rozhodnutí bude od té chvíle činit.

I přišel druhý den čas oběda a už se voňavá, do zlatova opečená a vzácnými bylinami kořeněná pečínka skvěla na jídelním stole pana krále a ten si nechal k tomu náramnému pochutnání nejlepší víno z královských sklepů přinést. Protože bylo jídlo Matějem s láskou a úctou připraveno, pochutnal si pan král na té, v podstatě obyčejné zaječí pečínce, převelice.

Když král dojedl, dopil, dílo Matějovi pochválil a poděkoval, honem se chystal, že si půjde, po tak dobrém obědě na chvíli zdřímnout. Tajně totiž doufal, že se mu ve snu zjeví  řešení té lapálie, která se týkala od koňského hnoje umazané boty rádce Tonina a osudu podkoního Ferdinanda. 

Jaké ale bylo jeho překvapení, když se probudil a zjistil, že se mu žádný sen nezdál! Že on ho ten kluk kuchtícká podvedl a blázna si z něj udělal?! Nechal si milého Matěje předvolat a hned na něho uhodil, co že si myslí, z pana krále dělat si šprťouchlata.

Ale Matěj měl za ušima a nedal se. 

,,Jéminkote pane králi, nezlobte se na mě! Já úplně zapomněl na jednu důležitou věc. Ten kupec, co mně Moudrozoba prodal, vlastně povídal, že ty sny, co raditi budou, přijdou jen a pouze tomu, kdo jako první maso vzácné do úst vstrčí. A já pane králi, račte mně odpustit prosím, přeci byl prvním, kdo maso vašeho Moudrozoba jedl. Musel jsem přeci kousek ochutnat, abych věděl, jestli jsem nepřesolil, nebo naopak málo soli nedal.“

,,No takhle je to tedy. To ale k tobě Matěji budou teď sny chodit a tobě rady dávat…“ zamyslel se starý král a protože dobrotivým byl, nemohl se na kuchtíka zlobit. Vždyť ten jen svou povinnost konal a nejlepší vůli měl. 

,,Tedy poslyš Matěji můj příkaz. Každé ráno, sotva šat svůj oblečeš, ke mně přijít musíš a povědět mně, co zdálo se ti v noci za sen. A to ti povídám, ať ani písmenko nevynecháš!“

Matěj vzal ten královský příkaz kývnutím hlavy na vědomí a s myšlenkou, že docílil svého, nechal krále o samotě.

Druhý den, sotva kohout zakokrhal, utíkal Matěj za panem králem.

,,Takový divný sen jsem měl vaše jasnosti“, povídal Matěj. 

,,Zdálo se mně, že tak se rozhodne, kdo v právu je, že jak podkoní Ferdinand, tak rádce Tonino, mají se pokusiti dračí vejce nalézt a vám, pane králi ho přinést.“

I podivil se král tomu divnému snu, ale říkal si v duchu -,,i což, jestli má dračí vejce rozhodnout, ať se tak i stane!“ 

Hned po snídani si nechal rádce a podkoního zavolat a příkaz k nalezení dračího vejce jim vydal. Podivili se oba dva náramně a zatímco podkoní v myšlenkách svých bědoval nad tím, jaký to rozmar se zase urodil v královské hlavě, vrchní rádce Tonino už spekuloval, jak toho hlupáka krále ošidit.

,,Dračí vejce, kdo to kdy viděl?! Draci přeci žijí jen v pohádkách! Ale což, když je král tak hloupý, že to neví – nevadí. Však se nějaké vejce najde, které bude možné za dračí vydávati…“

Druhý den byl nejdříve Matěj před krále povolán a pověděl mu, že ve snu mu v hlavě slova uzrála, která říkají, že ten, který s prázdnýma rukama dnes před krále předstoupí, ten má v srdci poctivost a v hlavě rozum. Podivil se král těm slovům a nechal si rádce a podkoního zavolat.

Jako první se hlásil o slovo rádce a položil před královský trůn velikou krabici ovázanou mašlí. V té krabici bylo staré a zkažené veliké vejce cizokrajného ptáka. Pštros se prý ten pták jmenuje, alespoň to tvrdil ten snědý kupec z daleké země Africké. Ta země je tak daleko, že o ní jistě ani pan král nikdy neslyšel a je tak možné vejce ptáka pštrosa za dračí vydávati. 

Král se podivil velikosti vejce, opravdu tak veliké nikdy neviděl. I zeptal se podkoního Ferdinanda, kde ten má dračí vejce na důkaz splněného úkolu.

,,Pane králi, kdo kdy viděl nějakého draka?! Vždyť ti jen v pohádkách létají. Kde by se potom jejich vejce sehnat dala…?“ 

Poděkoval král oběma mužům a propustil je, aby si šli po své práci. Pan rádce šel nakradené zlaťáky počítat a podkoní šel sice jen obyčejné, ale poctivější než zlato, koňské koblížky ze stájí uklízet.

Zavolal si král Matěje a pověděl mu, jak to bylo s dračím vejcem. A tak mu Matěj povídal -,,…jak byl ráno ten spěch, úplně jsem vám zapomněl povědět o druhém snu, který se mně dnes v noci zdál. V něm jsem jasně slyšel, že přinese - li někdo přeci jen dračí vejce, ať se tedy vydá toho draka, co vejce snesl, hledat. Až ho najde, jen ať se ho zeptá, co by si drak za své vejce přál výměnou." 

I zavolal si pan král falešného rádce Tonina a dal mu příkaz draka nalézt a obchod s ním uzavřít. Jiný by se snad takového úkolu lekl a vymýšlel by, jak se z něho vykroutit, ale Tonino byl liška podšitá a už zas jen hleděl, co a jak by z téhle nové lapálie jemu ku prospěchu bylo. Šel daleko za město, až došel k chýši starého rybáře. Za zlaťák od něho koupil devět štičích hlav a vrátil se s nimi zpět do zámku.

,,Podívejte pane králi“, povídá vykutálený rádce. ,,Draka jsem našel a když mně ta saň prozradila, že za své vejce chce nejjasnější naší slečnu princeznu Adélku, tu jsem neváhal a hned jsem tomu netvorovi všech devět hlav mečem poutínal.“ 

Při těch slovech rozvázal Tonino pytel a na podlahu vysypal devět zakrvavených, štičích hlav.

,,A protože jsem princeznu Adélku svým statečným činem před jistou smrtí zachránil, jsem přesvědčený, že si ji zasloužím dostat za ženu!“ vykřikl Tonino směrem ke královskému trůnu. 

Jakmile to princezna uslyšela, tak skoro omdlela a ani panu králi se to tuze nelíbilo. Princezna neměla rádce ráda a král nechtěl, aby byla v životě nešťastná. I propustil pro tu chvíli Tonina a šel se poradit s Matějem. Dal Matějovi příkaz, aby se ve snu soustředil na to, jestli mu nebude rada dána, jak z téhle šlamastiky ven.

Když to Matěj uslyšel, tuze se rozčílil a uklidnil se až když mu král domnělé dračí hlavy ukázal.

,,I to se podívejme na dračí hlavy!“, zasmál se Matěj a přinesl panu králi z kuchyně ukázat velikou kuchařskou knihu. Tam, kde se psalo o tom, jak maso ryb a obzvláště štik připravovat, byl totiž obrázek veliké štiky. Byla jako živá, jen ocasem mrsknout a zuby zacvakat. 

,,Tu máte toho Toninova draka pane králi! Tonino je lhář a už dlouhá léta vás obelhává!“

A tak milému králi Matěj všechno vypověděl. Přiznal se mu, jak to doopravdy bylo s Moudrozobem a pověděl mu také, proč to všechno udělal. Král se nejdříve na chytrého Matěje trochu zlobil, ale potom řekl, že by se chtěl přeci jen ještě jednou přesvědčit o tom, jaký rádce Tonino opravdu je. Pokud se ukáže, že je to opravdu lump a zloděj, potom král Matějovi odpustí, že si z něho tak vystřelil, když vydával pečínku z obyčejného zajíce za vzácnost jménem -,,nadívaný Moudrozob“. 

Tedy chytrý Matěj panu králi poradil do třetice...

Druhý den si nechal pan král rádce zavolat a pověděl mu, že prý měl v noci sen. V tom snu prý bylo to, že ten den budou ukradené šperky z královské pokladnice a že prý se s tím nedá nic dělat. Král dělal před proradným rádcem smutného, aby mu dokázal, jak ho mrzí, že přijde o drahocenné šperky. Když to Tonino uslyšel, náramně se zaradoval. Podle něho byl král starý hlupák a toho musí on – Tonino využít. A tak, pod záminkou před strážemi, že jde zkontrolovat královské šperky, přišel do zámecké klenotnice a sám šperky ukradl. Honem s nimi utíkal do své tajné skrýše, kterou měl právě ve stájích. To byl ten důvod, proč chodil poslední dobou do stájí tak často. Tam, za stěnou z prken ukrýval všechny dukáty a jiné cennosti, o které svévolně na daních okradl poddaný lid.

Nevšiml si ale, že ho tajně sledoval kuchtík Matěj. Ten, když zjistil, kam zlodějský rádce ukrýval svůj lup, vypůjčil si od vrchního pana královského lovčího past na kuny. Tu potom nastražil do tajné, rádcovi skrýše.

Dalšího dne ráno se na radu Matěje svěřil pan král proradnému Toninovi, že měl zase zlý sen. Že prý toho dne vyhoří královské stáje. A že prý sice koně zachrání všechny, ale že prý stejně ve stájích nějaký majetek shoří a promění se v popel. A že sice prý pan král nechápe, co že by krom koní bylo ve stájích cenného, ale když se mu to tak zdálo, tak to prý tak asi bude.

I dostal rádce Tonino strach o své jmění. Co kdyby se přeci jen do stájí přiletěl vyřádit ohnivý kohout a všecko by lehlo popelem?! Co by se stalo s jeho nakradenými penězi?! 

A tak utíkal honem do stájí, odstranil prkno ze stěny a jak tak šmátral v otvoru – ozvalo se klap. Zloděj byl klepnut přímo a doslova přes prsty. Obě jeho ruce byly chycené do pasti na kuny. Křičel, nadával, prosil, ale nebylo mu to nic platné.

Matěj přivedl do stáje pana krále s princeznou, svolal veškeré dvořanstvo, aby se všichni přesvědčili, jaký byl pan rádce podařený ptáček. 

Pan král byl rád, že už konečně zjistil, jakého hada si celou dobu hřál na prsou. Milého Tonina nechal vypráskat bičem až za hranice království a vzkázal mu, že jestli se někdy vrátí, že ho předá katovi a ten mu setne za jeho věrolomnost hlavu.

Když katovi pacholci hnali bičem Tonina přes město, vykřikl najednou nějaký kupec z cizí země -,, Jakýpak rádce Tonino?! Vždyť tohohle výtečníka já přeci znám! Nepochází vůbec z žádné Tatrmánie a už vůbec se nejmenuje Tonino Alesandro, ale je to obyčejný Tonda Ančovička z Maťachlup! A to prosím z dolních Maťachlup a tam, jak známo žijí ještě větší lumpové a darebáci, než v Maťachlupech horních. A jen ho žeňte chlapci a dejte mu jich na hřbet, co unese!“

A to je konec příběhu o jednom malém království. A kdo že to převzal po starém králi Bartoloměji Dobrotivém – Nerozhodném, královskou korunu?

No, kdo jiný, než kuchtík Matěj?! Vzal si za ženu princeznu Adélku a ve svém erbu, který mu starý král daroval, měl napsáno -,,král Matěj Moudrý – Spravedlivý.“ 

A proč?

Inu protože takovým Matěj byl.

P.S. - Ale já Vám přeci říkal už na začátku, že je to fakt pohádka... :-))