Nenávist se nedá léčit. Ani mečem, ani medem…

Přeteklý pohár trpělivosti na straně jedné a frustrace a vymývání mozků náboženskou rétorikou na straně druhé. Izraelci a Palestinci…

Satelitní snímek Izraelepuvod snímku - Wikipedia

Podstata sporu je stará, jako lidstvo samo. Jen prostředky používané k boji se mění. Změnilo se i to, že svět je dnes tak, jako by ,,menší“. Jak už se dnes podiví asi jen málokdo tomu, že finanční ,,bolení břicha“ na jedné straně Zeměkoule, odskáče ,,průjmem“ někdo na straně světa druhé, tak se lze jen stěží divit tomu, že například ve Francii najede skupinka islámských radikálů s autem plným zápalných látek do synagogy. Souvislost s tím, co se děje nyní (a vlastně už dlouho) v Gaze, je více než zřejmá. Je jen otázkou času, kdy náš ministr zahraničí nebude muset jezdit tak daleko, aby byl tam, kde je zakopané ,,jádro pudla“. Konflikt je za Evropskými dveřmi a je krátkozraké před tím přivírat oči. Nechci rozebírat smysl (či nesmysl) cesty – mise, našeho pana ministra do ,,průserového“ regionu. Sám osobně mám ten názor, že šlo jen o divadélko, nutné z důvodu našeho právě probíhajícího předsednictví EU.

Na Blízkém Východě nepochodili jiní, nevím, proč tedy čekat zázraky od delegace ze země, o které ani místní nevědí, že existuje. Ale to není důležité, ti místní mají jiné problémy, než bádat s lupou nad mapou Evropy.

Já osobně, když nad tím tak přemýšlím, nedivím se postupu ani jedné ze stran. I když pocházím z prostředí, o kterém by se dalo říci, že je bližší k pochopení postupu Izraele, tak nějak chápu i postup Palestinců. Byl bych moc rád, kdyby čtenáři těchto řádků nezaměňovali slovo -,,chápat“ za slovo -,,podporovat“, či ,,stranit“. To, že něco chápu, neznamená, že s tím souhlasím. Alespoň já to tak mám nastavené.

Jen těžko si asi někdo z nás, hovících si (zatím) v bezpečném srdci Evropy, umí představit pocity obyvatel Izraele při vstřebávání faktu, že v jejich zemi zase umírali vinou atentátníků, či odpálených raket, jejich spoluobčané, známí, děti…

Zrovna tak si ale nedokážeme (a ruku na srdce – skutečně nedokážeme!) představit pocity frustrace, pokoření a vzteku, cloumajícím myslí Palestinců, žijících v utečeneckých táborech, či jinde na okupovaných územích pásma Gazy. Viděno naším pohledem, jsou bandou teroristů. Jenže svět není černobílý. Nenávist plodí nenávist a já osobně si myslím, že i oni mají část té ,,své pravdy“. Bohužel, vinou posunu problému do náboženské roviny, získal  tento ,,hlavolam“ podobu stále se prohlubující spirály, která vede jen jedním směrem. Do pekla nenávisti mnohem silnější, než jen zálusk jednoho, nebo druhého na pár kilometrů území.

Izrael se nějak bránit pokračujícím raketovým útokům musel. Jak si ale lze vzpomenout, jaká byla reakce například občanů Velké Británie, když na jejich města začaly dopadat během Druhé světové války Německé rakety V -1 a V-2…? Vyburcovalo je to k ještě většímu úsilí a zpevnilo to jen jejich vůli vydržet a bojovat s fašistickým Německem. Opravdu si někdo myslí, že se problém Hamasu vyřeší tím, že Izraelská armáda překope území, odkud na Izrael proudí ti, kteří ho chtějí zničit…?

Bohužel to zřejmě povede jen k tomu, že Izrael vyhraje bitvu, ale válku zdaleka ne. Naopak, jeho snaha jen zakalí další a další odhodlání v srdcích Palestinců a ti budou mnohem více ochotní položit život v boji proti Izraeli. Je to bludný kruh. Izraelci mají právo se bránit násilí a Palestinci, zas mají právo na život v místech, kde žili jejich generace nepřebernou řadu pokolení.

Kdo z nezúčastněných by snad spoléhal na určitý ,,souhlas“ s postupem Izraele od okolních arabských států, nemůže se samozřejmě více mýlit. Nemohou s postupem Izraele souhlasit, i kdyby snad v tichosti souhlasili s některými argumenty synů národa Davidova. Jak už jsem v některém svém blogu napsal, Arab ctí (mimo jiné) jedno pravidlo -,,Já se svým bratrem proti bratranci. Já se svým bratrem a bratrancem proti kmeni ze sousední vesnice. Já se svým bratrem, bratrancem a druhy ze sousední vesnice proti celému světu…“

Tento konflikt nebude mít nikdy vítěze, ani poražené. Je úplně jedno, zda Bůh, ke kterému se jedna, či druhá strana modlí, jmenuje Alláh, nebo jinak. Ať už se jmenuje jakkoliv, jeho druhým jménem je – nenávist. Ne, neznám a nenabízím nějaké řešení. Nepřísluší mně vynášet soudy v otázce, s níž si nevědí rady ani ti nejlepší politici světa.

Vím jen jedno. Můžu být rád, že nežiju jako Izraelec, který ví, že jeho národ nemá tak úplně čisté svědomí. Ale kdybych jím byl, určitě bych v tuhle chvíli držel v ruce zbraň a byl bych připravený zabíjet. Zabíjet Palestince, protože by ubližovali mé zemi a mým spoluobčanům.

A jsem rád i za to, že nejsem ani Palestincem, protože já osobně o sobě vím, že kdybych jím byl, bojoval bych proti těm, kdo by mně a mé rodině dělali to, co dělají Izraelci jim. A to by znamenalo, že bych měl také na rukou krev. To by znamenalo, že bych byl zaslepený nenávistí a veliká vina by byla i v mém srdci.

Nenávist se nedá léčit. Ani mečem, ani medem…