Muzikál Kat Mydlář…

Včera jsem se vypravil za kulturou a v divadle Broadway  jsem měl možnost vidět představení muzikálu Kat Mydlář. Povím Vám pár svých postřehů, které by se Vám snad mohly hodit, pokud byste se rozhodovali, jestli jít, či nejít…

Tak předně, rozhodně – JÍT!

Ten příběh je vlastně tak trochu shakespearovský. Myslím si, že se tvůrcům povedlo najít téma, které zaujme svou dramatičností, poetičností a ve kterém lze přes všechnu tragiku najít vzkaz naděje. Mě osobně oslovil i fakt, že jde o příběh s ryze českým motivem, který, ač možná upravený a v některých ohledech asi jen stěží korespondující s historickou skutečností, dokáže zaujmout a svým způsobem poučit.

Je to silný příběh muže, jenž díky svému povolání kata musel sprovodit ze světa ženu, kterou celým svým srdcem miloval a která mu porodila dceru. Tato skutečnost jako by ovlivnila v mnoha ohledech jeho další život. Celá tragedie je vykreslená tak, až Vám nažene husí kůži.

Aby toho nebylo málo, musí se Jan Mydlář během své katovské kariéry vyrovnat ještě s tím, že to má být právě on, kdo na rozkaz Habsburské moci popraví dvacet sedm českých pánů, za což ho nenávidí nejen český lid, ale za což se nenávidí i on sám. Musí popravit i svého dávného přítele ze studií – Jana Jessenia, a on se tohoto úkolu zhostí se ctí, kterou mu však nikdo nechce přiznat…

Musím říci, že jsem se tak trochu obával, jak tvůrci muzikálu pojmou některé scény, o kterých bylo jasné, že by to „šlo“ za pomoci litrů umělé krve.

Nestalo se tak a já jsem moc rád, že tvůrci nesáhli po laciném způsobu hollywoodských studií, která si berou na pomoc zbytečně krvavé efekty, aby bylo vyjádřeno to, co se dá vyjádřit s vkusným citem, výpravně a přesto srozumitelně – přesně tak, jak jsem mohl vidět právě v muzikálu o pražském katu.

Za to veliký obdiv a potlesk!

Někomu se možná bude zdát muzikál chudý na taneční projevy. Asi jsou v tomto směru vidět působivější kusy, nutno si ale uvědomit, že dekorace a velikost scény většinou neumožňuje nějaké veliké křepčení. Mně osobně dávky taneční choreografie vyhovovaly – neodváděly mou pozornost od děje a od užšího pole „ponoru“, které si podle mě děj podobného typu vyžaduje.

Pěvecké výkony byly bez debaty naprosto skvělé. Včera bylo obsazení v tomto složení – Bohuš Matuš – kat Mydlář, Zbyněk Fric – Jan Jessenius, Bohouš Josef – magistr Kelley, Radka Fišarová – láska Jana Mydláře Dorotka, Kamila Nývltová – Mandalenka, dcera kata Mydláře a jeho lásky Dorotky, a v neposlední řadě skvělá Kateřina Brožová – vražedkyně Žofie.

Bohuš Matuš v roli Jana Mydláře, kata města pražského, svým nádherně sytým hlasem doslova přimrazí diváka k sedadlu a nechce se mi věřit, že by se v hledišti našel někdo, kdo by při jeho písni – „Právo mám“, neměl doslova husí kůži.

I výkony ostatních protagonistů ale stojí za to slyšet. Mně osobně se dost líbily hlasy a podání Kamily Nývltové a Radky Fišarové. Jejich hlasy mají zvláštní barvu a jako v muži ve mně dokázaly vzbudit mravenčení, což se mi stává vždy, když se mi něco na ženě hodně, ale opravdu hodně líbí…

Za pozornost určitě stojí i celková scéna. Tvůrci dokonale využili možnosti moderní počítačové animace, takže příběh dokáže diváka vtáhnout do ulic rudolfínské Prahy naprosto přesvědčivě. Různé nálady, emoce a možnost prožívat děj, se díky animacím dostane pod kůži určitě každému, kdo muzikál navštíví.

Jediné, co mně osobně trochu vadilo a o čem si myslím, že bylo nadbytečné, to je podle mě časté a rušivé používání různých laserových paprsků. Při některých scénách působí opravdu až rušivě a přišlo mi to, jako by si nějaký technik hrál s tlačítky a zkoušel, co všechno se po zmáčknutí toho, či onoho stane…

Co jsem ale obdivoval bezvýhradně, je skutečnost, že se herci dokážou pohybovat na scéně bez toho, aby si přivodili nějaký ten úraz. Ve chvílích, kdy musí stát na tenkých mřížích s širokými mezerami, si možná nejeden z nich říká, že pokud by mu uklouzla noha, tak by asi jeho příští tón zazněl hodně, ale opravdu hodně vysoko…

Je tam spousta běhání a chození po příkrých schodech, nakloněných rovinách a podobných nástrahách a já všem přeju, aby to vždy zvládli na 100% ve zdraví a bez zakolísání.

Co se týká libreta, které napsal Lou Fanánek Hagen, tak jak jsem už psal na začátku – jde o krásnou hru se slovy, která mně tak trochu připomíná texty vzešlé z pera Williama Shakespeara. Je příjemné sledovat slova spolu s animací, opravdu to stojí za to a věřím, že nepozornému divákovi by mohla uniknout spousta toho, co se tvůrcům povedlo umě skloubit do působivého celku.

Například ve scéně, kde vražedkyně Žofie (Kateřina Brožová) vymlouvá svému muži tvrzení o své vině, je na začátku jejich zpěvného dialogu v pozadí vidět motiv rozpraskané země. Postupně, jak se zákeřné ženě daří důvěřivého muže díky svým svým lžím přesvědčit a naklonit si ho na svou stranu – země za jejich zády se sceluje a na konci už je vidět jen čistá plocha bez kazů a trhlin.

Takových „drobností“ je v představení spousta a dotvářejí tak dokonalý obraz, který není nijak podbízivý a přesto dokáže člověka přesvědčit v tom, aby děj prožíval v několika „rozměrech“.

No, už to zkrátím. Podle mě by si milovníci muzikálů a efektních podívaných rozhodně neměli nechat tenhle „kousek“ ujít.

Alespoň ve mně probudil něco, co říká – líbilo.

Moc líbilo!!!