Město mrtvých…

Vítr, ve kterém víří prach a písek. Dávno tam není slyšet hlasy lidí, hlasy zakleté do kamene. Jen náhrobky, trosky a bloudící duše. To je město mrtvých…

Je to zvláštní pocit, procházet se místy, kde kdysi dávno vládl čilý ruch. Dnes je vše, co tehdy bylo městem doslova zašlapáno do prachu. Sem tam toulavá kočka, která netuší, co je vytesáno do kamenných bloků po kterých šlape, pražící slunce, co z vás vysaje i tu poslední kapku vody.

Místa, kde stály příbytky bohatých, místa, kde žili v prachu nejchudší z nejchudších. Sláva a čest vojáků, vytesaná do kamene.

A všude kolem pomalu plyne čas. Už přes dva tisíce let tomu, co bylo to místo plné života. Byl tam zvláštní klid, až se mi skoro nechtělo zpátky mezi živé. Ale nakonec jsem šel. Den utekl a soumrak přišel rychle. Muezzin z blízkého minaretu svolával věřící k podvečerní modlitbě. Dal jsem si šálek čaje, pojedl něco sýra, oliv a místního chleba.

Dnes je to přesně týden, co jsem se tam odtud vrátil. Opálený, odpočatý, a přesvědčený, že všechno už tu kdysi bylo.

A zase budou… města mrtvých…

K článku můžete diskutovat ZDE