Jsem zoofil. No a co?

No řekněte, kdo rozumí těm chlupatým, roztomilým mazlíkům lépe než my – zoofilové…?

ZoofilWikipedia :-)

Dlouho jsem váhal, jestli své trápení sepsat, dlouho jsem se se svým problémem trápil, ale dnes už je to lepší. Zjistil jsem totiž, že je nás víc. Ba co víc, je nás mnoho! Zatím jsem v internetové komunitě zvířátkomilů  nováčkem, ale už se otrkávám. Například dnes jsem našel odvahu se Vám všem svěřit se svým zaměřením.

Všiml jsem si toho na sobě už jako malé dítě. Náš soused měl doma malé hospodářství a jednoho krásného dne se k nám na zahradu zatoulala jeho ovce.

Ovečka Julča.

Hned jsem jí dal tohle jméno. Najednou se přede mnou otevřel nový, zatím netušený svět. Trávili jsme spolu s Julčou každou volnou chvíli. Jak já zbožňoval ty okamžiky, kdy jsem mohl být jen s ní. Kdy jsem cítil její omamnou vůni, její odér zralé samice.

Asi bych měl hned zpočátku uvést na pravou míru několik pojmů. Ano, jsem zoofil, ale výhradně abych tak řekl ,,hetero“ zaměření. Žádné ,,pedo“ , nebo ,,homo“. Nejsem totiž žádný prasák, kterého vzrušují mláďata a ještě k tomu samečci. Ne, já jsem zaměřený výhradně na zralé samice.

Ale zpátky k Julče.

Jednoho krásného, smutného dne zmizela a já marně čekal na její sladké -,,Bé, Bé“…

Jak já potom záviděl třeba pedofilům. Jim nikdo jejich lásky nesní. Jen jim vyrostou, kopnou je nejdříve do varlat a potom do zadků – myslím, že v tomto pořadí.

A tak jsem se přeorientoval výhradně na pejsky, tedy na fenečky samozřejmě. Přeci jen psi se u nás jedí poněkud méně často, než ovečky. Bohužel mám malý byt, nevešel by se mně tam ani jezevčík. Snad tak maximálně sklenice se sklípkanem. No, on takový pavouk je sice také krásně chlupatý, ale ta jeho odporná kusadla…! Vždycky když je vidím, vzpomenu si na dobu, kdy jsem bylo malé dítě a mělo jsem jednou takhle přisáté klíště na šourku.

Brr!! Žádný pavouk, ani jiný hmyz mně do domu nesmí!

Musím se Vám s něčím svěřit. V mém životě došlo k velikému zlomu – zamiloval jsem se! Ale já za to nemohu! Může za to – ONA. Přišla za mnou úplně sama, zas jako tehdy v dětství ovečka Julča. Četl jsem si zrovna na zahradě a usnul jsem. Probudil mě úžasně příjemný pocit vlhkosti na levé ruce. Olizovala mně hřbet ruky!

Ach…

Jmenuje se Bára. Je to labradorka, budou jí dva roky a jé úžasná. Její páníček, můj soused, nemá vůbec nic proti tomu, abychom spolu trávili volný čas. Dokonce mám slíbeno, že až pojedou sousedé v srpnu na týden na dovolenou, že jim budu moci Báru hlídat!

Jak já se těším…!

Vím, že s ní nesmím mít sexuální poměr a to je snad jediné, co mě v našem vztahu trápí. To tací pedofilové – těm je hej. Na ně vlítne tak maximálně obyčejná policie, ale co my – zoofilové?! Na nás číhají zákony proti týrání zvířat! Za každým keřem v parku na nás číhá ta Kubišová a když je to opravdu průser, má sebou i Srstku. No riskujte to, že ano…

Příští rok si prý pan soused mou lásku Barunku odveze na dovolenou sebou. To bude strašné! Jak hrozný budu mít o ní strach. Co když poletí letadlem a ono s nimi spadne?!

Hrůůůza!

Tenhle rok si ale to hlídání užiju. Konečně si v přítomnosti Barunky budu moci vzít volné kalhoty a ne, tak jako dosud, jen těsné džíny. Jen díky nim totiž není vidět, jak moc jsem v přítomnosti mé chlupaté lásky vzrušený…

Mám ji opravdu moc rád. Ne sexuálně ( i když to vlastně taky), ale hlavně jako přítele a kamaráda. Znám dokonce několik jejích kamarádek – feneček, se kterými si hraje ve stejném parku. Je mně s nimi tak dobře!

Jen nevím jestli  a jak unesu, až jí její páníček bude chtít nechat připustit (fůůj to je ale ošklivé slovo!!). Když si představím třeba toho ošklivého rafana Bruta z konce naší ulice, tak se mně úplně stahují útroby. Ten svět je stejně nespravedlivý. Takové odporné psisko jako je Brut, si klidně může dovolit před zákonem to, co já ne?!

Už je načase, aby nás - zoofily, společnost konečně začala brát vážně a hlavně aby byly konečně respektovány naše potřeby, práva a tužby. I my máme přeci právo na lásku! Vždyť kdo rozumí lépe duši zvířátek než my?! Daleko lépe chápeme jejich potřeby a přání, než každý, kdo si hraje jen na pseudo – ochránce zvířat a přitom zabraňuje, abychom my, zoofilové učinili ty němé tváře šťastnými. Lidem chybí osvěta, v tom to je. Chtělo by to, aby si zjistili například na stránkách Wikipedie, že zoofilie není tak nebezpečná a škodlivá, jak se o ní ve stereotypech myšlení lidí traduje.

Stačilo by tak málo – třeba si jen přečíst studii prof. Šukmourka Csc. o potřebě prohloubení lásky, přátelství a důvěry mezi lidmi a zvířaty. No, ale blýská se na lepší časy přátelé! Budu jen rád, když můj článek probudí lidi z letargie a donutí je konečně přemýšlet nad našimi právy.

Někdo je nekrofil, někdo pedofil.

Já jsem zoofil. No a co…?

P.S. - Pro ty, kdo nepochopili – šlo o parodii na jeden článek, který jsem nejen já četl a který by se dal napsat a vyložit i takto. Možná že se to někomu bude zdát jako ,,silná káva". Ano, souhlasím. Pro mě osobně je zase silnou kávou to, když si dospělý chlap, vědomý si toho, že je pedofil, klidně a často hraje s malou dcerkou sousedů...