Jak zlodědek záviděl knížepánovi…

Bylo nebylo, bohužel stále je. Na světě nejsou jen samí milí stařečkové, milé děti, bohužel jsou mezi námi i neřádi, kteří krom sebe samotných nemají nikoho rádi…

.

Třeba jeden takový knížepán. Kdysi býval i k něčemu dobrý, ale znáte to, čas je prevít neúprosná, a tak nejen že knížepán zestárnul, on i tak trochu zhloupnul. Spal kudy chodil, moudra by rád cestou trousil, ale jak už to tak občas bývá, za moudra ty své bláboly pokládal s několika málo podobně potrefenými jen on sám.

Tenhle knížepán znal mladé princátko, takový vejlupek vám to byl, co vám budu vyprávět. Sám, ač mu ještě teklo mléko po bradě proudem, považoval se za nejen moudrého, ale i veledůležitého, neb jeho okolí ho v jeho domnělé jedinečnosti utvrzovalo.

To okolí takového hejska potřebovalo, někoho mladého, na koho šlo nalepit ceduličku s nápisem, že tenhle je ten pravý, jedině on a žádný jiný.

Asi proto se to stalo, že to okolí potřebovalo, aby stejně mladí, s mlékem na bradě, zato hlasitě mluvící, s tímhle princátkem jednu píseň pěli.

Jenže co se nestalo, princátko nám zpychlo, a když se mu začala zapalovat lýtka v krajkových punčoškách, bylo zle.

Nenechalo na pokoji jedinou sukni, která se mihla kolem, a když si ta sukně nedala říci po dobrém, no, kdo se mohl opovážit odmlouvat tomu pravému, jedinému a žádnému jinému, tedy když se ta sukně nevyhrnula dobrovolně a střelhbytě, vykasalo jí princátko samo a bez dlouhých cavyků.

Co naplat, že nějaké to tělo v té sukni nechtělo, smůlu mělo, mlč a drž, princátko se rozčílilo…

Dlouho, předlouho se princátku dařilo, až si jednou to jedno v sukni tělo řeklo, že už toho dost bylo, i ozvalo se, nebálo se, prstíčkem pak ukázalo, na prince si stěžovalo.

A kde se vzala, tu se vzala, jiná těla se ozvala. Hodně jich bylo, vždyť princ nelenil, sukénky zvedal, hodně se činil.

No, ne každý měl pro takové zvedání pochopení, ne každý viděl v princátku naději, když jediné, co dalo, za své potom vzalo.

Ostuda to byla převeliká, podobná tomu případu, kdy jeden císař po ulici chodil nahý, přesvědčený, že krásný šat ho zdobí.

A tak pro princátko skončily dobré časy, dokonce z hanby ostříhalo si vlasy, v rychlý kočár nasedlo si, do ciziny troufalo si. Tam ho nikdo nepozná, žádná sukně zhrzená.

A právě v tomhle okamžení, knížepán se v pomoc zjeví.

„Co čílíte se, sprosté davy, jaké máte v mysli mravy?! Snad se nikdo z vás nikdy nesnažil, aby se sukní souložil? A že princ na to šel zhurta? Však je mladý, pevný, zdravý, má přec právo býti za kohouta!

Normální je honit sukně, když se nedá, donutit je. Kdo z nás to kdy nedělal, z vás, vy lůzo mravokárná jeden by se podělal!“

A právě v tomhle okamžení, jiný zlořád se nám zjeví. Taky dědek, též plný jedu, z Hradu zhlíží – plánuje, koho jak zas svým jazykem šlehne, komu s chutí ublíží.

Co to vidí, strašná muka, závistí mu srdce puká, knížepán si zajistil, kecy o princátku pojistil, že mu mnoho lidí laje, za ty řeči, jinotaje.

Hradní pán mu závidí, že pravdu v jeho slovech dav té lůzy nevidí. Jestli něco zlodědka těší, je to přesně cizí neštěstí, když se k němu může stavět, lhát, pomlouvat, i čest pak hanět.

A tak se nechá dědek slyšet, že i on princátko neviní, však ženu pokořit je přeci normální, její úděl držet, mlčet, v tom žádný problém nevidí.

Tak se sešli dva zlodědkové, ne snad na cestě, ale v názorech. Souzní spolu, žádné vady, jen naštvat druhé, mají spády.

Z toho plyne poučení, že stáří ještě moudrost není. Kdo nad jiným se povyšuje, jeho práva uzurpuje, za blázna a zlořáda bude navždy, aniž požádá.

Nedopřejme dědkům sluchu, neberme je vážně. A princátka s hlavou oholenou? Nevěřme, že se změní, kdo jednou ženu donutil, bude si už vždycky přízeň vynucovat.

A vy se snad chcete nechat k něčemu nutit?

Už aby zlodědky smetl čas a nabubřelá princátka davu hlas…

P.S. - jestlipak si ten zlodědek z Hradu také uvědomuje, že má sám taky krásnou mladou dceru...?

..