Jak jsme porazili imperialisty! (prstem na mapě...)

Když nad tím tak přemýšlím a počítám, muselo to být v létě roku 1988. Na vagóny byl naložený poslední kus techniky a skoro celý náš útvar se přesunul na Šumavu.

Znak jednotky, u které jsem kdysi sloužil. Mám ho doma dodnesAutor CSLA

Tam, kdesi v Boleticích býval obrovský výcvikový prostor a právě tam se celá naše divize rozhodla, že se naučí, jak zatočit s imperialisty. Dodnes nějak nechápu, jak je možné, že naši nepřátelé nepomřeli od smíchu. Důvodů k tomu měli fakt hodně.  

Třeba když jsme postavili dřevěný most přes takovou malou roklinku. Tedy my ho nestavěli, my jsme na tu stavbu tehdy řezali dřevo na mobilní pile – katru. Stavěli jiní a když byla stavba hotová, přihnaly se druhý den tanky snad z Podbořan a celou stavbu rozmetaly (s odpuštěním ) na sračku. Tím určitě nepřítele strašně zmátly… 

Nebo když jsme po útvarech vyfasovali červené a modré štítky z filce či čeho, které jsme si měli připnout pod odznaky na maskáčových čepicích. To proto, abychom byli rozdělení na ,,modré“ a ,,červené“. Jak asi tušíte, modří ,,bojovali“ proti červeným. Neumíte si představit tu srandu, když jsme pod vedením našich chrabrých velitelů v hustých šumavských lesích zabloudili a ve spleti lesních cest jsme se na jedné z nich dokonale promíchali modří s červenými. Místo toho, abychom spolu ,,bojovali“ pozměňovali jsme si navzájem barevné štítky. Tím jsme dosáhli toho, že jsme našeho společného nepřítele, totiž velitelství divize zmátli tak, že ,,volajaký zmetěný“ major Terasky z Černých baronů by tam působil, jako skála moudra a stability. Lampasáci lítali od útvaru k útvaru a byli tak mimo, že bylo možno vidět každou chvíli, jak se nějaký velitel pro jistotu dívá na štítek na své vlastní čepici, aby vůbec sám věděl, čí je. Modrý, nebo červený…? 

Na fotce výstražná cedule v Boleticích. Tehdy tam ale byly nápisy jen v češtině a v azbuce... Autor - Wikipedia

To všechno ale nebylo nic proti tomu, když se nějaký chytrák z velitelství rozhodl, že využije potenciálu naší Ženijně technické roty a nechá si od nás postavit štábní pozorovatelnu pro pozorovatele ze spřátelené sovětské armády, kteří se měli přijet podívat, jak s těmi prašivými imperalisty umíme zatočit. 

Vytáhli nás ze stanů asi ve tři ráno.  Bylo nás asi deset a museli jsme naložit komponenty plachtové pozorovatelny na ,,Vejtřasku“ a pod velením soudruha nadporučíka Hrubého, což byl chudák velitel naší roty, jsme vyrazili neznámo kam. Tedy jemu to prý známo bylo, ale nevypadalo to tak… Bloudili jsme po šumavských hvozdech a hledali nějakou kótu ztracenou stejně jako bájná Atlantida. Dodnes nechápu, jak jsme se nakonec trefili na ten správný kopec, ale někdy pozdě odpoledne jsme to dokázali. Ten blb, pardon – velitel roty, vybral ke stavbě pozorovatelny místo, jako z hororu všech ženistů a my museli snad do půlnoci vykulčovávat terén od křoví a kořenů. Jak se později ukázalo, totální absence porostu, které jsme dosáhli, byla spíše na škodu… Chabé světlo elektrocentrály osvětlovalo mátožné postavy, co budovaly ,,opěrný bod“ pro štábní velení. Někdy k ránu jsme byli hotoví jak se stavbou, tak fyzicky a celkem jsme padali, jak se říká - na hubu. Probudili jsme nadporučíka Hrubého, co chrápal hrdinně ve Vejtřasce a ten dal závěrečný pokyn k překrytí celé stavby – trubkové pozorovatelny potažené plachtami, maskovací sítí. Dílo bylo dokonáno a my jsme si šli konečně na chvíli lehnout, dílem pod plachtu náklaďáku a dílem do pozorovatelny. 

Na fotce legendární auto UAZ. Autor - Wikipedia

Když se rozednilo, odjela Vejtřaska s klukama asi o půl kilometru dál a na místě jsem zůstal jen já jako stráž štábu a náš chrabrý velitel roty. Hlad jsem měl jako herec. Předešlé ráno jsme dostali každý jen příděl takzvaných - ,,kádeček“, což byly čtyři malé konzervy s ,,ladčmídem“, paštikou, hovězím v nějaké (prý vlastní) šťávě a vepřové v tom samém, se čtvrtkou chleba. K pití jen to, co jsme měli v polních lahvích, což smrdělo, jako byste v tom prali ponožky. A to bylo před dvaceti čtyřmi hodinami, takže jsem už neměl nic… Ten dobytek velitel, přede mnou klidně žvýkal perník politý čokoládou z důstojnických přídělů a já, i když jsem věděl, že jich má plnou brašnu jsem nedostal ani kousnout.  

Boží mlýny však melou pomalu, ale jistě… 

Nejdříve přijely tři UAZY (něco jako ruskej ,,džíp“). Z nich se vypotácely postavy lampasáků z velení divize. Obzvláště na mě zapůsobil jeden plukovník, který byl tak starý, že už snad ani nemohl chodit a jeho ,,spolubojovníci“ ho museli na kopec s pozorovatelnou doslova vynést. Byl hluchej jako poleno a soustavně žvatlal -,, tanky na ně! Tanky!!“ 

A pak to přišlo. Hukot jak při bouřce a nad námi přeletěl vrtulník. Vrátil se a párkrát zakroužil. Potom dosedl na paseku vzdálenou asi kilometr daleko a jeden z UAZŮ tam honem, honem spěchal. Naložil dva ruské  důstojníky a jednoho českého a dovezl je pod kopec. Nutno uznat, že i když Rusové ve svých obrovských čepicích vypadali směšně, nikdo jim alespoň nemusel pomáhat vyškrábat se na kopec a vylezli tam sami. Stál jsem jako struna, samopal přes rameno a hrál si na sochu. V břichu mně škrundlalo od hladu a když to jeden z Rusáků uslyšel, poplácal mě po rameni a spolu s výpary vodky z něj vypadlo -,,Nu vot, maladěc. Ně nužno saldatu chléba, jemů nůžno vajny i ubiť vraga…!“ Pro ty z vás, které nepotkalo štěstí výuky Ruského jazyka nabízím překlad -,, Nuž tak mládenče. Netřeba vojákovi chleba, jemu je třeba války a zabít nepřítele…!“ 

Na fotce jsem (ten druhý zprava) s třemi z těch, co jsme byli ,,u toho". Desátníci Jozef N, Laďa P. a Dušan M. Autor - vojín Štěrba.

No, to mě potěšil, tavarišč kamandír (soudruh velitel). 

A pak začala válka… 

,,Tavarišč kamadir, v kolka časov bůdut na kotě četyrsto adin tanky?“  (Soudruhu veliteli, v kolik hodin se objeví na kótě čtyřistajedna tanky?) 

Starý plukovník se probral z kómatu a zabrebtal -,,...Tanky na ně! Tanky…!! 

,,Da, kakaja divizja?“ (ano, jaká divize?) Nedal se odbýt zvědavý ruský důstojník.  

,,Ježišmarja, kapitáne, jak se řekne, že tanková divize nebude? Myslíte, že stačí říct, že ,,divizja nět“?! 

,,Kak vazmožno – ,,divizja nět“? (Jak je možné, že divize není?) 

Další čtvrt hodiny vysvětlovali ruským důstojníkům, že tanková divize je při útoku na takovou nevýznamnou kótu (rozuměj kopec) trochu zbytečné plýtvání potenciálem. Rusáci dumali, jak zvláštně se vede útok v Čechách.  

,,V deset patnáct přesně, zaútočí letka třech bojových vrtulníků na postavení nepřítele na jižním konci údolí. Připravte se soudruzi!“ 

Soudruzi se připravili a já jsem se po očku díval na hodinky a těšil jsem se, jak přesně v deset patnáct rozechvějí rotory vrtulníků šumavský vzduch. Bylo deset dvacet, ale vrtulníky nikde. Jeden z těch blbů měl v ruce stopky a prst zabořený v mapě.  

,,Tak soudruzi, vrtulníky právě dokončily útok a totálně zlikvidovaly postavení nepřátelských obrněnců…“ 

Všichni jako by si odechli, že se útok ,,podařil“, Rusák vytáhl konečně tu lahev šňapsu z pod kabátu a dal kolovat.  

,,Da, charošije mašiny i balšaja vajna“. (Ano, krásné stroje a veliká válka) 

Teprve v tu chvíli mně došlo, že ti gerojové (hrdinové) válčí prstem na mapě a že i když je vojáků plná Šumava, nechtějí riskovat, že by vrtulníky zabloudily a ocitly se někde nad Bavorskem. Korunu všemu dodal lampasák – jediný Čech, který přiletěl spolu s Rusy vrtulníkem.  

,,No, řeknu vám soudruzi, ještě, že jste tu maskovací síť na tu pozorovatelnu nechali dát obráceně – tou lesklou stranou nahoru. Ta pozorovatelna byla tak krásně ze vzduchu vidět, že jsme se nemohli ztratit a krásně jsme vás našli…“ 

Na fotce jsem ten ve druhé ,,klečící" řadě, první zleva . Nad mou hlavou dělá Jirka A. ,, Viktorku"  já nadzvedávám Jardovi M. kšilt od maskáčové čepice. Foto - vojín Štěrba.

Když jsem si uvědomil, jakou hovadinu jsme pod vedením našeho hrdinného velitele soudruha nadporučíka Hrubého udělali, nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo se bát basy. Hrubý dostal později takového ,,sprďáka“, že málem lezl kanálama.  

Dostal ke své přezdívce -,,Pribiliněc" (to byl závodník v rychlé chůzi a Hrubý chodil hodně rychle...) ještě přezdívku -,,Značkovač“. To proto, že uměl tak krásně ,,označit“ cíl pro nepřátelskou palbu...  

A tak jsme bojovali s nepřítelem a jediným prstem na mapě a se stopkami v rukách jsme ho porazili! 

Jestli nás tehdy z protějších, bavorských kopců sledovaly bystré oči imperialistických vojáků, myslím, že byly slepé od slz smíchu…