Hra o život... (Třetí, závěrečná část)

Blíží se rozuzlení příběhu jednoho zpackaného únosu...

Tři rány na dveře, kukla a zase tma. Tentokrát to ale bylo jiné. Uslyšel kroky těsně za sebou a ucítil hlaveň zbraně, která se mu zaryla do zátylku. Potom mu někdo další zkroutil ruce za záda a uslyšel klasické zavrčení zoubků, které se ozývá vždy při zatažení plastových pout.

Klečel na zemi a někdo mu doslova cpal hlaveň, patrně brokovnice, za ucho. Díky černé, neprůhledné kukle, byla iluze děsu dokonalá. Někdo zafuněl a nějaký hlas něco řekl cizím jazykem. Ten ,,někdo" netušil, že Miroslav Pokorný měl kdysi milostný románek s jednou moc hezkou dívkou. Ta dívka byla modelkou a narodila se v Miláně. Mluvili spolu tehdy anglicky, ale jemu se povedlo naučit se pár slov v její mateřštině.

Tak se stalo, že rozuměl oné tiché větě, kterou únosce pronesl. Tedy ne že by rozuměl celé větě, ale kdysi, když se dožadoval ,,důkazů" lásky, mu jeho přítelkyně občas říkala italsky -,,..no ecco tesoro mio!" (..tady ne ty můj miláčku!)

Věděl, že je zle, že se něco pokazilo, ale že konec nemá přijít tam a v tu chvíli. Snad to tedy znamenalo, že má maličkou výhodu. On ví, co s ním chtějí jeho únosci udělat, ale oni netuší, že on ví.

Netušili o něm víc věcí...

Poznal to, když se ocitl venku z budovy. Pokoušel se i přes kuklu odhadnout, jestli je prostor nějak ohraničený, nebo volný. Šoupal proto schválně silně nohama při chůzi a snažil se podle možného odraženého zvuku odhadnout své okolí. Snažil se zhluboka, ale klidně dýchat, aby zásobil svou krev dostatečně kyslíkem, který bude pro to, co chce udělat, potřebovat...

Věděl, že nemá na vybranou. Naklonil hlavu doleva a tak, jak to trénoval ve ,,své" sklepní místnosti, škubl hlavou prudce na druhou stranu.

Povedlo se a volná kukla, která až dosud před ním zakrývala okolní svět, odletěla z jeho hlavy někam do strany. Byl připravený na to, že denní světlo by ho mohlo, po minutách strávených v černi kukly oslepit. Už při shazování kukly měl přivřené oči, ale stejně ho nesmírný jas středozemního slunce téměř oslepil.

Jeden muž stál u omlácené dodávky, druhý šel po jeho boku vlevo a další po jeho boku vpravo. Bylo mu jasné, že když ti tři, které vidí, nemají v ruce žádnou zbraň, že ji musí mít ten čtvrtý. Ten, kterého neviděl a který musel zákonitě jít za ním. Všechno to trvalo vlastně jen pár zlomků vteřiny.

Trochu se předklonil a uhnul na pravou stranu. To proto, aby uhnul rukám chlápka se světlými vlasy, ve kterém poznal vyššího z ,,policistů", kteří ho stavěli na silnici tehdy v ,,normálním" životě. Muž na druhé straně měl pár vteřin zpoždění, asi proto, že instinktivně uhnul před letící kuklou.

Malinko se vytočil pravým bokem dozadu a prudkým kopem Yoko geri se snažil zasáhnout nejnebezpečnějšího muže. Muže s brokovnicí. Málem se mu to podařilo. Muž, který šel vzadu byl překvapený vývojem situace stejně tak, jako ostatní, ale měl tu výhodu, že se celou dobu díval na Pokorného záda. Jeho ruce držely pevně pušku a stačilo mu jen, aby je dal tak, že pažba mířila k zemi a hlaveň k modrému nebi. Potom jen prudce máchl rukama zprava doleva a puška někde v místě nabíjecího předpažbí zasáhla prudce Pokorného pravou nohu někam do holenní kosti. Ozval se nepěkný zvuk praskající kosti a zajatec se svalil na zem. Poslední, co si mohl uvědomit před tím, než mu ve tváři přistála pažba pušky, byla věta -,,bene, abilitare questo..." (dobře, zkusil jsi to...).

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bála se.

Bála se tak strašně, jako ještě nikdy v životě a že už byla Klára Vychystalová - Sigiliano za svůj mladý život párkrát v pěkné ,,kaši". Tohle ale bylo něco jiného. Tak nějak se dokázala většinou ze svých průšvihů buď vylhat, nebo vysouložit. Často musela nasadit obě tyto ,,zbraně", ale to asi v tomhle případě nepůjde.

Už po několikáté si nadávala, že je ,,nebetyčná kráva, že se kdy s těma makarónama dávala do party". Jenže už kdysi, když chodila na školu poznala, že Italové jako ,,zákazníci" byli vždy pozorní, uznalí, a dokázali ,,TO" holce udělat tak, že to ani nešlo brát jako práci a tak si k přivýdělku, který jako studentka nutně potřebovala, mohla i dobře užít života. Až její manželství s Michaelem Siglianem jí otevřelo oči.

Pořád ale měla pro italské hochy slabost a tak se nechala před půl rokem přesvědčit tím všivákem Simonem Artchentem, aby se nechala zaměstnat ve firmě Miroslava Pokorného a aby měla ,,otevřené oči".

Pomalu se blížila nočním tichem ke vchodovým dveřím domu kde bydlela a musela se pousmát, když si vzpomněla, co všechno musela mít ,,otevřené", aby se dostala Pokornému pod kůži a zároveň, aby se zavděčila Simonovi. Spojila příjemné s užitečným a teď se bála (oprávněně), že za to bude muset zaplatit

Ve své sobeckosti jí ale ani trochu nebylo líto svého šéfa a myslela jen na to, co by se dělo, kdyby se policie ,,domákla", jakou v celé situaci hrála roli.

Nebylo jí ale souzeno, aby se zpovídala před policií.

Policista, který jí sledoval jako její ,,stín" později do protokolu uvedl, že to auto - Audi, se prostě objevilo ,,odnikud". Nemělo ani rozsvícená světla, ale mělo silný motor. Ten motor zařval ve vysokých otáčkách ztichlou, noční ulicí a úplně přehlušil zvuk nárazu auta do těla a krátký ženský výkřik, který onomu nárazu předcházel...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když se probral na zadním sedadle dodávky, byla už skoro tma. Tvář měl opuchlou a v ústech cítil chuť krve. Špičkou jazyka se dotkl přeraženého zubu a nemít přelepenou pusu lepicí páskou, zařval by bolestí jako tur. To ale nebylo nic proti tomu, co cítil v přeražené noze. Seděl mezi dvěma muži a další dva seděli vepředu před ním. Stařičká dodávka polykala s odporem kopcovitý terén a všichni mlčeli. V autě se nedalo skoro dýchat, protože k tomu mlčení vydatně kouřili.

,,Najdeš to?"

,,Bez starosti. Jen nechápu, proč se musíme táhnout až někam do horoucí prdele, když jsme to klidně mohli..."

Ten z mužů - Čechů, který mluvil si uvědomil, že asi není dobrý nápad před Pokorným naplno vykládat, co a proč šlo udělat už dávno a proč musí jet na příkaz muže z Palerma až Bůh ví kam, aby tam udělali to, co udělat musí...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo to pro ně jako zlý sen, ale Miroslav Pokorný si při tom pohledu uvědomil, že je po všem.

Že bude žít!!

Policejní majáček na Alfě Romeo postavené u krajnice se rychle otáčel a osvětloval svým modrým blikáním dva karabiniéry, z nichž jeden zrovna světelným terčem v pravé ruce naznačoval, že mají zajet před policejní auto a zastavit.

,,Policejní hlídkou to začalo" pomyslel si Pokorný, ,,policejní hlídkou to skončí...".

Sotva skrze přední sklo auta viděl policistu, jak se jeho silueta zdála být větší a větší, začal sebou házet, jak jen mu bolest v noze dovolila. Srozumitelně křičet nemohl díky lepicí pásce, ale i tak se mu vedlo tak jako řičet o pomoc.

Za vše mohla tma. Nebýt jí, určitě by si policista uvědomil, co že se to v autě děje. Jediné, co ale zaznamenal, byl nějaký dlouhý předmět, který byl znenadání vystrčen okénkem dodávky ven. Z toho předmětu najednou vyšlehl oheň...

Strážník Alesandro Pineli byl začátečník a tak mu trvalo uvědomění si situace právě tolik vteřin, kolik by potřeboval, aby se mohl lépe krýt. Dostal zásah hrubými broky do prsou a na místě zemřel.

Parťák Alesandra ale žádný začátečník nebyl a schovaný za kapotou policejního auta tak, aby případné další výstřely z dodávky eliminoval pevný blok motoru, začal na ujíždějící dodávku střílet ze své služební Beretty. Zasáhl ji do zadního kola a několik kulek také poslal skrze zadní sklo do vozu. Jedna z nich zasáhla do ramene řidiče a ten v šoku a bolestí sešlápl plynový pedál až k podlaze.

Policista Vincenzo Clemenes byl svědkem toho, jak se světlá dodávka řítila neomylně, jako by k němu byla přitahována neviditelnou silou, k okraji srázu. Přenesla se přes něj a za pár vteřin se dole, v horské rokli ozval náraz auta na kamenné dno. Žádný výbuch, žádný oheň tak, jak to bývá v amerických filmech. Jen hromada zborceného kovu, ve kterém vyhaslo pět životů.

Životy čtyř únosců a jejich oběti, Miroslava Pokorného...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Don Pietro Sebastiano Artchenty vydal pokyn a nebylo o čem diskutovat. Nestrpěl ve svém rodinném ,,království" žádnou nekázeň. Simon Adrian Artchenty sice byl jeho příbuzným, ale zas nebyl tak blízkým, aby se mu mohlo podobné provinění prominout. Byl přesně v takové pozici k donovi, aby jeho potrestání dalo všem ve famiglii jasně na srozuměnou, kdo drží otěže a kdo rozhoduje o tom, jaká akce se bude v rámci rodinného klanu provádět a jaká ne.

A tak byl Simon poslán s dvěma dalšími muži z rodiny, aby ,,cosi" zařídili někde u Syrakus. Cestou se zastavili na oběd v prosté, ale příjemné restauraci v jednom malém městě. Po výborné pastě se v družné a dobrým jídlem podtržené náladě vydali dál, ale ujeli jen asi šest kilometrů za městečko a jednomu ze Simonových druhů se zachtělo ulevit svému močovému měchýři. Snad si Simon ani neuvědomil, jak to bylo zvláštní, když přeci byli všichni před chvílí na toaletě v restauraci...

Chvíli na to, se auto vydalo dál.

Už v něm však seděli jen dva muži...

Simon Adrian Artchenty zůstal ležet s několika střelnými ranami v těle mezi uschlým bodláčím a svým skelným pohledem žaloval nebi, že ani neměl dost času na to, aby pochopil poslední slova, která na tomto světě slyšel.

,,Promiň Simone, není v tom nic osobního. Ber to tak, že jsi měl prostě při týhle hře v ruce samý špatný karty..."

A tak definitivně skončila hra o život...

Konec

Příběh od začátku hledejte tady a tady