Dotknul jsem se nebe, dotknul jsem se sebe…

Už dlouho mě lákalo vyšplhat někam nahoru, být někde pověšený jako pavouk a sjet na kladce někam daleko. Konečně se mi naskytla příležitost…

Nejdříve jsem se ptal sám sebe, jestli to ještě dnes „dám“. Když ale pod lanové centrum dorazila rodinka s dětmi v sotva pubertálním věku, co neváhaly a „daly to" -  bylo rozhodnuto. Pravda, přiznám se bez mučení, že byly chvíle, kdy nebýt přede mnou ta odvážná drobotina, asi bych si v určitých úsecích říkal, jestli jsem blbej, nebo navedenej, že jsem tam já, skoro dědek, lezl. Pak jsem si ale řekl, že kdysi na ,,opičárně" (opičí dráha - kdo absolvoval, ví o čem je řeč) šlo skoro o to samé (pravda, v trochu menší výšce a člověk tam nebyl jištěný), tak jaké pak s tím štráchy. Trať na mých dnešních fotkách vedla korunami stromů v asi osmimetrové výšce (tedy alespoň to bylo dole napsané - já to neměřil), což odpovídá cca výšce mezi druhým a třetím patrem paneláku.

Nakonec jsem měl krásný pocit, adrenalin mně stříkal i z uší, a můžu říct, že slogan co byl na roztaženém plátně dole mezi stromy pode mnou, měl naprostou pravdu. Psalo se v něm – „dotkni se nebe, dotkneš se sebe“.

Paráda, můžu ( i skoro dědkům) jen doporučit!!!

Sice se to možná nezdá, ale ta síť je asi ze všech překážek nejhorší. Protože není upevněná i dole, je docela makačka ji překonat. Chová se Vám pod rukama jako živí hadi.

Tohle byla brnkačka, stačí jen mít dlouhé ruce..

Tohle také, stačilo jen jít rychle a nezastavovat se...

Tyhle kruhy se zdály lehké, ale zdání klame...

 ...nemít dlouhé nohy, daly by mně asi zabrat víc. Ta droboť přede mnou s nimi měla docela práci...

Tady už to bylo v pohodě, sice výška, ale stačilo jen dávat pozor a nezastavovat se...

A tady už si to svištím na kladce k poslednímu stanovišti...

K článku můžete diskutovat ZDE