Cherchez la Femme - Vyšší moc...(Nebezpečný příběh pro velký holky)

Ten den jsem měla noční a v práci bylo docela ,,hallo“ z mojí oteklé tváře a modřin co jsem měla všude po těle. Doma jsem si to všechno ošetřila, jak jen to šlo, ale stopy zápasu (spíš výprasku) s těma grázlama, jsem na sobě měla ještě víc než týden.

Vztek v mém srdci ale vydržel dýl a vlastně mně nikdy neopustil. Hýčkala jsem si ho a když jsem vyměňovala zpuchřelou gumu u praku za nově koupenou, doslova mě hřál na prsou. Nevím, kdo to řekl, že pomsta chutná nejvíc za studena. Já si naopak přála, aby mně ten pocit žáru, horka a vzteku vydržel co nejdýl. 

A on mně vydržel… 

Ano, přemýšlela jsem nad tím, jak ty hajzly zabít. To, co udělali Ireně, bylo neodpustitelný a já jsem se fakt bála, že světská spravedlnost na ně bude krátká. Napadlo mě, že kdybych poldovi Kubínovi řekla co vím, možná by po nich opravdu šel. I kdyby ty kluky obvinil, už jsem v duchu viděla tu šaškárnu u soudu. Představila jsem si Irenu. Jaký by na ní měl celý proces vliv. Jak by asi reagovala, kdyby se měla znovu setkat se Skálou a jeho kámošema. 

Ne, rozhodla jsem se!  

Takhle daleko to dojít nenechám. Navíc byla pravda, co mně ten hajzl řekl na rozloučenou. Jeho tatík asi opravdu měl k dispozici celé stádo právníků. Ti by možná opravdu úspěšně zpochybnili celé obvinění ještě v zárodku. Sám Kubín říkal, že stopy a důkazy skoro nemají a byla malá pravděpodobnost, že by se nějaké jen tak zničehonic objevily. Začínala jsem tušit, proč Irena ten jejich útok přežila. Možná byli sfetovaný a prostě si neuvědomovali, že Skálu může udat.  

A nebo si mysleli, že už  je mrtvá…  

Když mně tohle došlo, posadila jsem se v posteli, kde jsem přemýšlela a musela jsem si jít nalít panáka. Ježíši, oni si fakt mohli myslet, že už je… Když se potom dozvěděli, že je naživu, musel to být pro ně šok. Další vývoj  ale směřoval k tomu, že se Irena zbláznila a asi si v těch svých pitomých palicích mysleli, že už jim nic nehrozí a že jim to všechno projde. Jestli jsem měla až dosud jen maličký ,,blok“, který by mě snad bránil v touze ty všiváky zabít, po tomhle poznání se rozpustil jako sníh na kamnech. 

Znala jsem jen Skálu, ty druhé dva jsem nikdy před tím neviděla. Nejmíň řidičovi muselo být už osmnáct, ale Skála byl určitě ještě ,,mladistvý“. Dostal by jen pár let (to kdyby ho odsoudili) a možná by ani nebyl ještě tak starý jako Irena teď a už by zas vesele běhal po svobodě.  

Tak to ne kamaráde!! Ty běhat dlouho nebudeš! 

Zase se mě zmocňoval vztek a já si ho zase hýčkala a mazlila jsem se s ním. Strašně jsem se bála a zároveň se těšila na chvíli, kdy budu vidět hlavu Jindry Skály skrze vidlici praku. Při té představě jsem cítila skoro něco, jako sexuální vzrušení. V tu chvíli vyplulo z mého nitra poznání a ve mně se pootevřela dvířka Pandořiny skříňky. Byla to má třináctá komnata, o jejíž existenci jsem neměla dosud ani tušení.  

Vzrušovala mě ta představa, že to mohu být já, kdo má v rukou život někoho, kdo se provinil tím nejstrašnějším způsobem a můžu to být právě já, kdo pomstí toho, koho mám ráda a kdo si nezasloužil to, co se mu stalo… 

Udělala jsem se a bylo zvláštní, že nikdy s žádným chlapem jsem nezažila tak intenzivní orgasmus, jako s představou, že vraždím…  

Práásk! 

Placatý kus břidlice se rozprskl, jako by byl ze skla. Vracela se mně pevná ruka a muška lukostřelce. Na ,,výlet“ jsem si vzala asi stovku kuliček a prak.  

Bývalý břidlicový lom kousek za Prahou, já a kusy břidlice o velikosti lidské hlavy. 

Zjistila jsem, že sílu v rukou mám pořád a s gumou praku jsem neměla ani tu nejmenší potíž. Prak měl neskutečnou sílu a já jsem opravdu věřila, že po zásahu do hlavy, bude o tři zmetky na světě míň… 

Ve špitále jsme měli docela hukot, dvě kolegyně ,,padly“ za oběť podzimní epidemii chřipky, která právě začínala řádit a tak jsem měla jednu službu za druhou. Léto bylo pryč a s ním se pomalu ztrácela naděje na zlepšení duševního stavu Ireny. Když přišla řeč na to, jestli by nechtěla alespoň na pár dní z Bohnic odjet domů, popadl ji záchvat a felčaři duše byli, co se týkalo jejího návratu do normálního života čím dál víc skeptičtější. Já jsem byla zubem času nahlodaná a ztrácela jsem pomalu odvahu k tomu, abych ty tři kluky sejmula. 

Jak se ale říká-,, na každou svini se už někde vaří voda“ a jestli je nějaká vyšší moc a spravedlnost, tak zafungovala a postarala se mně o dvě třetiny práce… 

Jak už jsem říkala, měli jsme ve špitále blázinec. Zase jsem měla noční a zase to bylo s odpuštěním k posrání. Sice nebyl úplněk ( to dělá hodně lidí blbiny a my na operačních sálech z toho potom máme fůru práce…), ale podle úrazů a nehod to tak vypadalo. Asi v jednu ráno volali z příjmu, že čekají ,,rychlou“ (příjezd rychlé záchranné služby). Předběžně se vědělo, že se jedná o bouračku. Jeden exitus na místě, jeden vážnej a jeden středně těžkej, až vážnej. Kopla jsem do sebe zbytek kafe z hrnku s nápisem, že ,,UDRŽET SI DOBROU NÁLADU JE DOBRÝ UŽ PROTO, ŽE TÍM SPOUSTU LIDÍ NASEREME...“ a šla jsem si stoupnout do ,,fronty“ na mytí. No, ne že bych se šla sprchovat, ale určitě jste se dívali na ,,Nemocnici na kraji města“ a tak víte, že před každým ,,kolem“ na sále je třeba si pořádně vydrbat ruce.  

Když jsem vcházela na sál, ,,těžkýho“ už dávali na stůl. Ten středně těžkej byl stabilizován a vypadalo to, že zdaleka nepotřebuje pod nůž tak, jako ten chudák co se už válel na stole. 

,,Chudák?!“  

To jsem si myslela jen do chvíle, než jsem vzala jeho ruku do své, abych zkontrolovala infůzní kanylu, kterou mu už někde na místě havárky zavedl do žíly doktor z ,,rychlý“. Potřebovala jsem ho připravit na anestezii. A najednou jsem měla dvojité ,,déja – vu“. To první se týkalo okamžiku, když jsem takhle držela ruku s hezkým prstýnkem a poznala v ní ruku Ireny. Jak se to zdálo být dávno. 

Druhé déja – vu se však také týkalo ségry… 

Viděla jsem v duchu jasnou oblohu a ležela jsem na silnici. Snažila jsem se být co nejmenší a ty nohy, co do mě kopaly, se snažily, abych byla co nejrozbitější. Pak se ke mně ze shora natáhla jedna ruka a chytila mě za vlasy. Snažila se mně zvednout hlavu, asi abych ji neměla ukrytou v předloktích. Před očima jsem měla zápěstí se stříbrným řetízkem. Byly na něm, jako přívěsky upevněné malé lidské lebky. To zápěstí jsem právě držela v ruce a věděla jsem, že ten, kdo leží přede mnou na operačním stole, je ten cápek, co seděl na místě spolujezdce v Golfu. Tehdy, když mě Skála a jeho kámoši skopali nedaleko Šmukýřky na kopci nad Košířema. Byl to ten, co se vyděsil, že jsem Irena.

Službu měl zase Standa Chládek - ten doktor, co operoval tehdy v noci Irenu a bez nadsázky jí zachránil život. Ještě že jsem měla na tváři sterilní roušku, jinak by na mně ostatní z mančaftu poznali, že se asi  ve mně něco děje… Udělala jsem, co bylo potřeba a v hlavě se mně honilo, kdo byl ten ,,exitus“ na místě nehody a kdo je ten středně těžkej co půjde na řadu za chvíli, až skončíme tady s tímhle. 

Jenže jsme nakonec neskončili my s ním, ale on s náma… 

,,Exitus…“ Čas – jedna, čtyřicet pět, dne…“ 

A bylo to. Dva jsou mimo hru! 

Asi nikoho nepřekvapí, že ten, co měl největší kliku, byl Jindra Skála. Zlomené zápěstí, klíční kost ale nejhůře na tom byla jeho pravá noha. Když ho vystříhávali z vraku Golfa, měl jí prý napasovanou pod přední sedačkou. Omotali se okolo stožáru někde na Zličíně. Nikdo z nich samozřejmě neměl zapnutý pásy. Řidiče prý našli osm metrů od auta… 

Mladej pan Skála měl o legraci na pěkných pár měsíců postaráno. S jeho nohou to nevypadalo vůbec dobře a tak jedna operace střídala druhou. Já jsem mu na oči nelezla, ale mám kámošku ještě ze ,,zdrávky“, která dělá na pánském lůžkovém a tak jsem za ní začala někdy při noční, když se naše služby sešly a byl klid chodit. Párkrát, když jsem za ní byla, tak musela Martina odejít ze sesterny k ,,pacošovi“ (pacientovi), dát mu léky a tak. Když se to stalo, tak Silvinka nelenila a mrkla se do jejího počítače. Tak jsem měla celkem dobrou představu o stavu páně Skály. Jednou o něm dokonce Martina mluvila. Říkala, jakej je to arogantní hajzl, kterej si vůbec neuvědomuje, že utekl hrobníkovi z lopaty. Sedět v tom rosekaném autě na jiném místě, už by kukal pod kytičkami… Dokonce si prý jednou dovolil na Martinu (mámu od dvou malejch, skvělejch kluků) zkoušet, jakou ,,prej má hezkou prdelku a jestli to má do ní taky ráda…“  

Martina je bohužel takovej ten klidnej typ, co bouchne do stolu a začne řvát, až když je o samotě. Já osobně na jejím místě bych mu narvala berlu do řiti koncovým špuntem napřed a pak bych se ho zeptala -,,máš to taky rád do prdelky zlatíčko…?!“ 

Když jsem nad ním tak začala víc a víc přemýšlet, vrátila se mně odvaha a hlavně chuť tomu spratkovi zakroutit krkem. 

Pardon, vlastně prostřelit malou ocelovou kuličkou palici… 

Jedna poznámka Martiny v mé hlavě nastartovala plán, jak by to mohlo jít udělat.  

Další kapitola a ukázka z mé nové knihy -,,Cherchez la Femme". Těm, kdo čtou tuto kapitolu jako první a zaujala je, si dovolím doporučit, aby si v mém blogu ve ,,starších" článcích našli předchozí kapitoly, aby pochopili, o co vlastně jde...