… a já se vždycky divím, co za blázny skončí pod koly vlaků…

Nemohu věřit svým očím. Před pár dny se několik učitelek dopustilo toho nejhoršího, čeho se mohly dopustit, přesto se najdou tací, co sice uznávají, že to neměly dělat, ve finále jejich rozhodnutí riskovat životy dětí omlouvají...

.

Snad není nutné připomínat, o co jde. Jde o případ z pražských Řeporyjí, kde učitelky s dětmi z mateřské školy nerespektovaly spadlé závory, výstražná světla, ani zvukové signály a přes přejezd, navzdory zdravému rozumu, převedly skupinu jim svěřených malých dětí.

To je fakt, přes který nejede vlak (jak symbolické, že…?).

A ejhle, člověk by řekl, že nad tím, čeho se dopustily, není ani milimetr prostoru k nějaké benevolenci, k nějaké omluvě jejich skutku, k toleranci. Přesto se najdou lidé, například kolega bloger, pan Turner, kteří zřejmě nevidí v tom, k čemu došlo, zase až tak nic šíleného.

Jenže ono to šílené je, v každém smyslu tohoto slova.

Provoz na pozemních komunikacích, včetně přejezdů přes koleje, nám upravuje zákon. Ten jednoznačně říká, že pokud nastane situace, o které se zde bavíme, tedy světla, zvuk, závory – NESMÍ nikdo tyto pokyny ignorovat a musí je RESPEKTOVAT.

Není zde žádné „ale“, žádné „protože“, žádné „vždyť“.

Takovou výstražnou signalizaci musejí respektovat i vozidla, která mají jinak v zákoně ukotvené právo přednostní jízdy, tedy auta rychlé záchranné služby, policie, nebo hasičů – a že ti mají leckdy sakra naspěch…

Nebo už jsme někdy viděli, jak si posádka takových vozidel nadzvedává závory a vesele přes přejezd projíždí?

Asi ne, že…

Z toho jednoznačně plyne, že žádný důvod nemá ždibet práva na omluvu, když může počkat před závorami zraněný, nebo dokonce umírající v sanitce, policista, jedoucí ke rvačce na nože, nebo hasič, jedoucí zachraňovat lidi z plamenů, musejí počkat oni, i všichni ostatní.

Nějaká nesmyslná tvrzení o ujíždějícím vlaku, nemůže ve světle těchto argumentů obstát ani omylem.

Vyskytly se prý informace, že snad strojvedoucí z vlaku, na který ona skupina dětí spěchala, měl dávat rukou učitelkám znamení, že ať jdou, že na ně čekají.

Lidé, kteří v tom spatřují jasnou omluvu pro konání učitelek, zřejmě nevidí jeden zásadní problém –  žádný strojvedoucí NENÍ a nikdy NEBYL nad světelnou a zvukovou výstrahou! Kompetence takového člověka končí na sedadle jeho kabiny, na žádný přejezd stran řízení provozu na něm, opravdu nedosahují.

Je to podobné, jako ono otřepané – když vám někdo řekne, že máte skočit z okna, tak snad skočíte…?

Prý často dochází někde k tomu, že nějaký snad posunovač, nebo kdo, prostě člověk v montérkách, o kterém si lidé mohou snad myslet, že jde o zaměstnance drah, vydává u „zaseklé“ signalizace lidem pokyny, aby výstrahu na přejezdech nerespektovali a klidně přes koleje přešli, respektive přejeli.

Takový člověk se ale musí být schopen prokázat příslušným oprávněním. Problém samozřejmě je, jak jako laik poznat, že ten papír, kterým mi onen člověk mává před očima, je ten pravý. Pokud jsem na pochybách, řešení je snadné – vytočit na mobilu č.158 a situaci na přejezdu nahlásit operačnímu důstojníkovi. Pak se uvidí, zda smím dát na pokyny onoho člověka v montérkách, nebo bude lepší vyčkat příjezdu hlídky a otázku, zda přejet, nebo nepřejet, řešit raději až potom.

Mám za to, že je lepší deset minut čekat, nežli zemřít.

Pokud někdo svěří svůj život bůh ví komu, jen když má montérky (nic proti lidem v montérkách, sám jsem je nosil většinu svého života), pak si nemůže stěžovat. Bylo spousta případů, kdy někdo podobný „řídil“ provoz na křižovatkách, myslím, že i na přejezdu něco takového bylo, aby se nakonec ukázalo, že dotyčný regulovčík byl duševně nemocný…

Ale zpět k případu z Řeporyjí.

Situace byla taková – výstražné osvětlení blikalo?

Ano!

Zněl výstražný zvukový signál?

Ano!

Byly spadlé závory?

Ano, ano, ano!!!

Tak co, proboha, chcete ještě dál řešit…?!

.