V posledních dnech jsem četl názory o tom, že Pražské povstání bylo nedomyšlené, řízené komunisty jen tak, aby se neřeklo, že se nic nedělo. Byl to boj neozbrojených lidí proti armádě a povstání nikdy nemělo šanci na úspěch.
Ale základem každého povstání je, že bojuje nadšená, většinou málo nebo špatně ozbrojená skupina proti silným. Mívá horší spojení a koodrinaci akcí mezi jednotlivými „bojůvkami“, ale využívá místní znalosti, nadšení svého i pomocníků. Kdyby proti sobě bojovaly dvě vyzbrojené a vycvičené skupiny, nebylo by to povstání, ale válka. Tito nadšení a chabě vyzbrojení bojovníci na sebe vázali plno německých vojáků i práci celého štábu. Ten tak neměl možnost se lépe připravit na obranu poslední městské bašty – Prahy. A tak mohla do Prahy napochodovat i Vlasovova armáda a pomoci povstalcům. I proto Rudá armáda postupovala Prahou s lehkostí, se kterou se v mnoha městech nesetkala (i když nechci zlehčovat její sílu a místní boje). Nedošlo k boji o každý dům, každou ulici. Jak by asi Praha po takovém boji vypadala?
Můj dědeček byl jedním z velitelů odbojové skupiny, která po menších bojích doma (Nučice, Dušníky, Hořelice – dnes Rudná) vytrhala koleje, aby nemohl z Dušník dojet do Prahy obrněný vlak a pak se vydala se do Prahy, aby pomohla, kde bylo třeba. A takových bylo mnoho. Skupinek i jednotlivců. A je třeba si jejich odvahy a aktivit, i když ne zcela profesionálních vážit.
Myslím, že ač je často Pražské povstání označováno za neúspěšné, zachránilo celou Prahu před mnohem silnějšími boji, ztrátami na životech a obrovskými škodami.
Jak by vypadala situace, kdyby do Prahy dorazila od Rokycan americká armáda o pár dní dříve nebudu rozebírat. Byly by to spekulace. Bohužel se tak nestalo.
