Zákaz sbírání hub v lesích

Uposlechli jsme výzev v televizi a facebooku a vyrazili na houby. Nožíky, košíky, tašky a svačinu. Z kraje nic moc. Jen jedna babka a to ještě se řvoucími vnoučaty a malým psíkem. Postupně se ale objevily se i první hříbky.

Rozhodli jsme se sbírat jen to, co dobře známe a atlas hub nechali v knihovničce.

Z počátku na mě byla manželka hodná. Úmyslně přecházela krásné hnědé klobouky, abych měl radost, že jsem něco našel. Pak si ale vzala brýle a bylo po radosti! Nálezy se vyrovnaly.

Houby se stejně jako ostatní druhy postupně přizpůsobují a stále více zdokonalují své maskování. Když jsme byly děti, byly v lese vidět běžně. Nyní si musíme stařecké oči namáhat čím dál více a bez brýlí jejich dokonalejší maskování neodhalíme.

Z počátku jdu na houby. Sehnu se, seberu, popojdu. S rostoucími nálezy klesám níž a níž, postupně lezu po kolenou a jdu tam, kam mě houby vedou. Od hříbku k párečku a pak i k pěkné rodince v kloboucích. Kousek po kousku nyní již za houbami a vůbec nevnímám, že mě vedou cik cak do hlubin lesa. Chvilkami jsme litoval, že jsem si nevzal kosu a nůši.

Všechno je na houby. Dokonce si i manželka vysvlékla i mikinu a narvala ji

malými hříbečky. Pomalu jsem se zvedl, aby se mi nemotala hlava a začal se shánět po cestě nazpět. Nedařilo se a tak jsem se zeptal houbařů, kteří šli s prázdnými košíky za námi. Pán nám ochotně ukázal cestu k autu a pak jsem již jen za sebou slyšel poznámku „Těm by měli zakázat sbírat houby, nic tady po nich nezbylo!“.