Moje maminka smrdí

Posadil jsem děti ze školky před úl a začal jim povídat o tom, jak každá včelí královna a s ní i úl voní jinak. Aby se poznali. Stejně, jako se navoní jejich maminka.

„Moje maminka smrdí. Hlavně v podpaží“ pronesla naprosto bez mrknutí jedna ze slečen. V tu ránu byl konec povídání o včelách a děti se předháněly v tom, kdo a jak z jejich rodiny smrdí.

Naštěstí jsem jejich rodiče, prarodiče a sourozence neznal. Ale uvědomil jsem si, jak lehko může zaujmout zcela jiná, emotivní myšlenka a pohřbít smysluplnou diskusi.

Než jsem děti uklidnil, dalo mi to mnoho práce a uvědomoval jsem si, jak se často sám nechám rozhodit. Otevřu internet s jasným pracovním cílem, v tom mi padne do oka něco úplně jiného, začtu se, nechám se zlákat nějakým dalším odkazem a pak marně vzpomínám, co jsem to vlastně přišel udělat. A někdy mám pocit, že tento „balast“ na mě někdo valí záměrně. Hromada nepodstatných „zajímavostí“ překrývá podstatu, potřebnost.  A ke skutečnému cíli se nikdy nedohrabu. Myslím, že se tomu říká bulvár ….

Ale zpět k dětem. Když už jsem opět děti zklidnil a zavedl hovor na včely a zdálo se, že pokročíme, povídá jiná slečna ….. „ a já mám doma mrtvou berušku!“ V tu ránu měli všichni doma plno mrtvých, živých i plyšových zvířátek …