Bylo mi špatně. Celkově. Asi nějaká chřipka a tak jsem vyrazil k dotorce. A nebyl jsem sám. Čekárna byla plná lidí. Nebylo si kam sednout a tak jsem se postavil do kouta a poslouchal ty, kteří byli ve frontě na doktora přede mnou.
„Jé dobrý den, pane inženýre! Co vy tu děláte, já myslela, že jste v práci.“
Odpovídám „Víte, není mi nějak nejlíp …“
„No to mně vlastně nic není. Jdu si jen změřit tlak. Ale co sem jezdím z druhého konce Prahy, tak sem tady tak maximálně jednou za čtrnáct dní“
A z druhé strany se ozve jiná starší dáma „To já mám na to doma ten přístroj.“
„No to já taky. Ale paní doktorka to umí líp.“
„No a co bych taky doma dělala. Tady jsem mezi lidma.“
„To máte recht, já taky. Je to lepší, když nás pořád někdo hlídá. A pani, s čím jste tu vy?“
„No já se jdu jen zeptat, jestli můžu jíst tu zeleninu. Tuhle mi nebylo dobře. Ale jestli to byla ta zelenina nebo smetana … „
„Další kdo je na řadě …“ áá uvolnila se mi židle. Alespoň to bude pohodlnější.
„Já tuhle povídala paní doktorce, že mě ta zelenina strašně nadýmá a tak mi poradila, jaký čaj si mám vařit“.
„Já si radši vždycky nechám napsat kapky“ ….
„Pane inženýre, už jste na řadě“ probudil mě po hodince spánku usměvavý hlas sestřičky. Vešel jsem dovnitř. „To víte, co zrušili ten poplatek, máme tady pořád plno. Ale nebojte, já jsem vás sledovala. Alespoň jste si trochu zdřímnul“.
