Věda a katarze z poznání

S povznášejícím pocitem velké intenzity se nesetkáváme příliš často. Někdy nám ho nabídne zamilovanost, jindy umění, příroda nebo zážitek společného souznění. Někdy také poznání, tedy věda.

Kdysi v době doznívajícího lysenkismu jsem se seznámil s genetikou, jak ji nastolili Watson a Crick objevem struktury DNA. Když mi to v hlavě „seplo“ jako obě do sebe zapadající vlákna oné DNA, prožil jsem krásný pocit dokonalosti přírody. Bylo mi tehdy 15 let.

Jak šla léta, zapadala mi do sebe další a další fakta. Z okamžiků pochopení souvislostí jsem měl vždy radost, ale postupně menší (že bych si zvykal anebo okorával?). Žádná z dalších událostí mého přírodovědného života se již nevyrovnala katarzi z porozumění tomu, co se nazývá materiální základ dědičnost a základní kánon genetiky (pro znalé: vztah replikace, transkripce a translace). Snad se tomu o něco později blížilo seznámení se s Darwinovým přírodním a pohlavním výběrem, okouzlení složitostí vnitřního světa buňky a pak na druhou stranu mozku nebo nahlédnutí do jemného přediva utváření vztahu mezi matkou a novorozenětem.

Od té doby si genetika prošla takovým vývojem, že zamávala klasickými Mendelovými zákony (ty přesto platí samozřejmě dál) a odsunula je na vedlejší kolej pro vysvětlování toho, jak se organismus (jedinec) vyvíjí, utváří, mění, vypadá, funguje a chová. Darwinovy a Wallaceovy úvahy o historické proměnlivosti druhů jsou doplněny mnoha dalšími teoriemi a poznatky, které přírodní výběr staví do jedné řady s obdobně významnými evolučními mechanismy. Evoluce nás lidí již nevypadá jako přehledná posloupnost dílčích kroků, ale jako košatý strom s mnoha epizodami, bez nichž bychom nebyli tím, čím jsme (a byli bychom třeba něčím, co nejsme, tedy jiní).

Šílené tempo současné vědy mne nutí číst mnoho textů a více poznávat. Zbývá mi tak však méně a méně času na onu radost, která stála na počátku mé kariéry antropologa. A to i přesto, že rychleji a více vím a rychleji se dovídám, jak je vše jinak, než jsem se domníval.