Proč máme babičky

Babičkovství je krásná životní etapa. Být babičkou je ale i starostí, potřebou a zodpovědností. Kde je počátek babičkovství a jaký má hlubší význam?

   Současnost nás žene do snahy být co nejdéle produktivními a finančně nezávislými. Ve věku, kdy se nám rodí vnoučata, ještě pokračujeme v kariéře, snažíme se cestovat a být společensky aktivní. To nás na jednu stranu udržuje déle životaschopnými, ale na druhou stranu přispívá k tomu, že se vícegenerační rodiny rozpadají a že nakonec ve stáří zůstáváme často sami. Ale to není z evolučního pohledu přirozený model chování – alespoň pro ženy je přirozenější být po „padesátce“ babičkou (u dědečků je to trochu jinak – jako čtyřnásobný dědeček se s tím tady pokusím vyrovnat někdy později).

   Ohlédneme-li se do naší dávné minulosti, zjistíme, že se nám prodlužoval život, přesněji věk, kterého jsme v optimálních podmínkách schopni se dožít. Ovšem to se pochopitelně dařilo jen nemnohým. Problémem bylo, že starší ženy neměly jistotu, že se jim povede vychovat do dospělosti své pozdější děti. Není divu, když nám lidem je vlastní mít dlouhé dětství, nedospělost. To proto, že se nám delší dobu vyvíjí náš velký mozek, to proto, že se musíme naučit zvládat mnoho pravidel života ve společnosti, to proto, že se musíme naučit mnoho dovedností, jak získat obživu, a schopností, jak být úspěšní. Každá matka se musela starat o několik potomků zároveň (naštěstí za účasti mužů; asi právě proto jsme mezi savci vcelku výjimeční v utváření dlouhodobých partnerských párů).

   Kombinace prodlužování života a současně z důvodu nezralosti novorozeňat a dětí i nedospělého období vedly nakonec k tomu, že bylo nevýhodné mít ve vyšším věku další děti. A tak došlo k rychlému ukončování možnosti dál rodit, vznikla menopauza, čímž se také lišíme od jakýchkoliv savčích druhů, i od našich příbuzných opic a lidoopů.

   Na druhou stranu mladá matka neměla zkušenosti a její první děti tak mohly strádat (máme doloženo u různých společností, že u prvorozených dětí je vyšší úmrtnost a nemocnost). Každá rada a pomoc pak byla drahá. Proč by jí nemohla pomoci její matka s péčí o další generaci potomků? Ukazuje se (a zase je to doloženo), že pro zajištění většího potomstva a tím šíření svých genů je vlastně výhodnější pomáhat dcerám při zajištění vnuček a vnuků. Pomáhající matky se staly babičky! Jestli bylo pro ženy vývojově výhodnější nerodit již dál pro riziko neukončení péče o své děti nebo naopak přestat rodit, aby mohly pečovat o vnoučata, zatím můžeme spíše jen uvažovat a spekulovat, ale se vznikem babičkovství se nám rozhodně začalo žít lépe a úspěšněji. Babičky se staly nedílnou součástí rodinného a společenského života. Hlídaly děti, přispívaly významně při získávání potravy pro ně, chránily je před rozčilováním a zlobou jiných lidí a i třeba otců a předávaly jim příběhy, které jim umožňovaly poznávat svět a porozumět mu.

   Jako biolog-antropolog si myslím, že je skoro povinností babiček „rozmazlovat“ vnoučata a dávat jim a tím i sobě notnou dávku štěstí a radosti do života – jim do toho života, který mají před sebou, sobě do zkracujících se roků před blížícím se stářím. „Babičky“, zanedbávající vnoučata pro své jiné potřeby a zájmy, šidí děti svých dětí a ještě více samy sebe.

(Psáno druhý večer po narození dalšího vnoučete.)