Máme rádi sex 2

Ale vlastně proč?  -   Aneb pokračování blogu http://vladimirblazek.blog.idnes.cz/c/141338/Mame-radi-sex-1.html 

Po předchozím zdůvodnění, jaký vůbec má smysl pohlavnost, se dostáváme k vysvětlení skutečnosti, proč specificky my lidé holdujeme sexu častěji (do určité míry existuje vyšší míra sexuality i u jiných druhů, zvl. u bonobů, ale ze zcela jiných důvodů).

Tím, jak se nám rozvíjel mozek a jak jsme byli v myšlení a poznávání světa lepšími a schopnějšími, jsme narazili na otázku porodu. Plod se mohl dostat na svět pouze při určité velikosti hlavičky, a to ještě u odlišně utvářené pánve, která byla nucena sloužit také našemu pohybu po dvou. Jednak musel další vývoj mozku posečkat na dobu po porodu, jednak se vyvinul trochu komplikovanější průběh porodu, což si „užíváme“ každý z nás (muži jednou jedinkrát na počátku životní kariéry, ženy mimo to i jako rodičky). Nezralost novorozeněte a nutnost dlouhého opatrování dítěte, aby se mu „dovyvinul“ mozek a aby se stihl kdeco naučit, znamenaly potřebu delší a intenzivnější péče. Matka se pak musela starat o více dětí a po delší dobu najednou. Proč nezainteresovat muže? A tak vzniklo nutně žití v partnerském vztahu. Tím, že se v evoluci vytvořil institut trvalejšího páru (potažmo manželství, někdy několika manželství současně) jsme se dostali do výlučného postavení mezi savci – jen u několika savčích druhů je známé dlouhodobější soužití v páru, na rozdíl od ptáků, u nichž je to vcelku samozřejmostí.

U našich předků tak vznikl problém, jak zajistit zájem muže o péči o své potomky. Ptáci a jiní to měli jednodušší, neboť je k tomu vedly instinkty; příroda zde volila jinou cestu zabezpečení života mláďat. U lidí bylo využito hned několika mechanismů, které vedly k posílení vzájemného vztahu rodičů či budoucích rodičů. Posílení vztahu a jeho trvalost (dlouhodobost) se staly lepší zárukou zajištění péče o děti a tím další reprodukce a úspěšnosti v náročných životních podmínkách.

Především jsme nabyli schopnosti se zamilovat a milovat se. Při zamilovanosti prožíváme velmi silné emoce, doprovázené smrští nervových vzruchů, uvolňováním látek mezi nervovými buňkami a produkcí hormonů. Zamilovanost není sice jen věcí fyziologickou, ale i toho, jak v které společnosti jsme k důležitosti zamilovanosti a lásky vedeni; přesto byla zamilovanost zřejmě prvním krokem k trvalejšímu citu – lásce. Láska jako stálejší emoce podporovala dál existenci vztahu.

Kromě toho jsme se začali i častěji milovat, tedy mít pohlavní styk, sex, abychom svůj vztah jaksepatří utužili. Sex se tak stal nástrojem pro zpevnění soužití, v zásadě připoutáním jednoho k druhému a tím především připoutání muže k ženě coby matce jeho dětí. Aby „to“ stálo za to, prohloubilo se prožívání milování ve smyslu pohlavního styku. K tomu zřejmě mohlo posloužit i vzájemné sdělování tohoto prožívání včetně polohy, která umožňuje hledění si do tváře (tzv. face to face). Sex se tak stal nutně radostí v zájmu vzájemné lásky a zajištění i lásky k dětem (a v důsledku péče o ně). Připomínám, že tím není zdaleka podporována volná láska a libovolný sex kohokoliv s kýmkoliv (což je ale nevylučuje, jsou-li k tomu jiné důvody – v tom jsou jednotlivé společnosti velmi různě liberální či naopak konzervativní). Z hlediska evoluce člověka to není primárně důležité – naopak, klíčovým je oboustranný vztah partnerů.

K naší vyšší sexualitě a zainteresování muže na společném soužití náležejí další jevy. Např. u žen je vůči jiným mužům méně zdůrazňováno období, kdy žena může být oplodněna (mluvíme o skryté ovulaci). To zvyšuje pravděpodobnost věrnosti a tím jistoty, že potomek bude skutečně dítětem partnera. Svému partnerovi však na druhou stranu žena ovulaci signalizuje, aby naopak co nejpravděpodobněji otěhotněla s ním. Kolem ovulace se mu pak partnerka zdá krásnější a přitažlivější (díky svému pachu a změnám v obličeji). Žena a příbuzní, především manželčini, mají také při narození dítěte tendenci potvrzovat otcovství („to je celý tatínek“). A podobně bychom mohli pokračovat dál.

Jinak řečeno: žijeme spolu v párech, máme se rádi a prožíváme zamilovanost a lásku, milujeme se duchovně i fyzicky (a to s radostí a rozkoší) především proto, abychom vytvořili našim „nemohoucím“ dětem podmínky pro přežití. Milujeme se proto, abychom milovali své děti a připravili je na život, ve kterém budou milovat někoho jiného opět proto, aby spolu milovali své děti ... (ale o tom opět někdy příště).