Dnes (vlastně už včera) v deníku DNES

... vyšel článek „Žaluje mě zvíře“, který se zabývá zákonodárnými aktivitami a důsledky zákonů týkajících se tzv. práv zvířat. Debata o nich je však jen špičkou ledovce problémů kolem vztahu člověka a zvířat.

Pan redaktor Vodička poukazuje na snahy chránit zájmy zvířat ve světě pomocí legislativy. Pomiňme, že jak pan redaktor, tak sami právníci např. v USA směšují dvě věci najednou, a to jednak péči o blaho a prospěch zvířat samotných (v odborném tisku se v souvislosti s chovem zvířat používá anglický termín welfare), jednak strádání majitelů zvířat. I když je pravda, že při ubližování mému psu trpí jak on, tak já. Situace kolem dopadu „zvířecích“ zákonů jde tak daleko, že se pan redaktor poněkud ironicky ptá „Je tedy váš pes víc než váš bratranec?“ Nechci a nebudu vstupovat do debaty o tom, jestli mají mít zvířata své právníky (viz referendum ve Švýcarsku, na které článek vlastně reaguje) a zda jim přísluší alespoň některá lidská práva (jak k tomu pro lidoopy dospěli ve Španělsku) nebo práva osobnosti nikoliv lidského původu (jak se snaží řešit situaci delfínů v USA). Ale zareagovat musím – nějak se to ve mně zevnitř dme, abych se také vyjádřil.

Poměr člověka ke zvířatům je mnohotvárný a rozporuplný. Jakmile se naši předkové více zaměřili na živočišnou stravu a přeměnili se tak na všežravce, stali se postupně výkonnými lovci konkurujícími jiným lovcům v přírodě – postavili se do řady s šelmami a dravci. Tím se nesnižuje nijak naše lidství. Ani naše lidskost tím nemusí být dotčena. Ba naopak mnohé lovecko-sběračské společnosti vzdávají svými rituály hold a úctu loveným zvířatům, mnohdy i konkrétním uloveným jedincům. Od zvířat často i odvozují svůj původ a cítí se být s nimi svázáni.

Vztah člověka ke zvířatům začal košatět spolu s domestikací zvířat. Zdomácnělá zvířata jsme začali využívat nejrůznějším způsobem a dokonce i jako společníky. Zapojili jsme je do přediva svých potřeb a nároků a dokonce i citových. S dalším rozvojem jsme pak všechny tyto stránky zmasověli a „zprůmyslnili“. Vyčlenili jsme a tím odosobnili chov a zabíjení zvířat pro potravu do velkokapacitních zařízení a do jatek. Tak jsme je oddělili od osobního chovu pro radost, krásu či oddanost, k čemuž jsme si vytvořili samostatný „pet“ průmysl (pet = miláček, mazlíček).

Chápu rozhořčení vlastníka a kamaráda určitého psa nad „nelidským“ zacházením jiných lidí s jejich či jinými zvířaty (i já občas prožívám takové emoce). Chápu smutek chovatele nad zvířecím přítelem, který umírá po podání uspávací injekce, protože již příliš trpěl pro selhání ledvin (toto jsem si osobně prožil). Přesto si dovoluji poznamenat a všem zdůraznit, že na jednu stranu řešíme práva zvířat (a myslíme tím především naše milé chovance) a na stranu druhou zapomínáme na to, jaký konec zvířatům připravujeme, abychom mohli naplnit svoje potřeby potravní a gurmánské. Svého času jsem byl na jatkách pro čerstvý, méně obvyklý biologický materiál a tak jsem viděl a chvilku si prožil, jak tuto otázku nemáme zdaleka vůbec dořešenou ...

Problém nespočívá v tom, jak nám jsou zvířata podobná či blízká, v jaké míře prožívají to, co my, a jak dalece si uvědomují svoji existenci. Jisté je, že minimálně ptáci a savci prožívají bolest a strach a že mnohé pokročilejší sociální druhy strádají osaměním. To se v tomto článku neodvažuji hovořit o nám blízkým (vývojově nejvíce příbuzným) a mně blízkým (neboť s nimi pociťuji určitou sounáležitost) lidoopům. Problém spočívá především v tom, jak dalece dokážeme být lidští, a to lidští nejen sami k sobě, ale i k těm zvířatům!