Cukrárna v domě č. 9

Z cukrárny U supa se šířily melodie hrané na elektronické klávesnici Yamaha. Pan Rudolf Kozák si tak vyplňoval pauzu, než přijdou návštěvníci. Nad ním na stěně odpočíval vycpaný sup. Na dveřích nápis „... jinak otevřeno, pokud jsou dveře otevřené“. Zkrátka poklidné ospalé odpoledne na náměstí ve Vimperku.

    Starosvěckost nálady podtrhoval na dveřích vyvěšený Živnostenský list z 8. září 1947 vystavený v Hořicích panu Fejtovi (tchánovi pana Rudolfa) na výrobu hořických trubiček. Mnohé a různé hořické trubičky se vůní mísily s teplou čokoládou a kávou. Dokonalost atmosféry byla podtržena povídáním a vzpomínáním pana majitele a především jeho radostí z vlastního konání. Pro něj není provozování cukrárničky nástrojem pro vydělávání peněz, ale životní potřebou, stylem života, středobodem bytí a spokojenosti. Nejsem Bohumil Hrabal, abych pana Rudolfa zvěčnil mezi Pábiteli, a nejsem ani Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem, abych o panu Rudolfovi složil píseň. Tak mu alespoň věnuji tento svůj krátký blog.

    Všichni cítíme, že starobylé tradice má svoji důležitost a cenu, ale současně vidíme, jak je moderní svět válcuje a vytváří jepičí tradice nové a nové. Proto si vytváříme skanzeny a muzea či folklórní slavnosti, abychom alespoň letmo zachytili to, co je na tradici zjevné. Ve skanzenu však neexistuje život vesnice před sto lety, ačkoliv to tam je hezké a ačkoliv si namlouváme, že to tak nějak bývávalo. V cukrárně pana Rudolfa je však něco z minulosti stále dochováno. Není to v nábytku, ale např. v tom, jak jemný je vsypán skořicový cukr do trubiček, v tom, jak se na Vás pan majitel šibalsky usměje, jak pobíhá a jak se s drobnou úklonou rozloučí. Nemíním zde sentimentálně vzpomínat na staré dobré časy – ty se prostě rozplývají a mizí. Chci jen upozornit na hodnoty kolem nás (všude kolem nás), které míjíme a jež většinou neumíme vnímat, které ale nutně a zákonitě zanikají a vymírají. Měli bychom si zachovat a hýčkat schopnost je zachytit a se jimi obohacovat.

    Přemýšlím, jak svůj vimperský zážitek ukotvit v mé paměti a v mém konání. Nejsem Hrabal ani Svěrák a tak vážně uvažuji o namalování impresionisticky laděného obrazu „Cukrárna v domě č. 9“.